Živly přírody- nejvyšší živel

Pravý člověk

Gabrielinou tváří jen na chvilku, na zlomek vteřiny projelo překvapení míchané s děsem. Hleděla na mě, na temnotu, jež mi vytvořila cestu přímo k ní. A já před ní stála, ruce rozpažené, tělo na pokraji zhroucení, přesto jsem se ale cítila živější než kdy dřív.

Netrvalo to ovšem dlouho. Jen pět vteřin poté, co se mi povedlo dostat temnotu do mé moci, se znovu začala vymykat kontrole. Plazila se ke mně, pomalu a nenápadně, a já se s ní přela a snažila se ji držet co nejdál. Ruce se mi třásly tak silně, že jsem je ani nedokázala udržet nahoře.

„Myslíš, že dokážeš vzít to, co právem patří mně?" vydala ze sebe Gabriela, její hlas byl silný a zadýchaný. Tlačila temnotu mým směrem, a to jí bralo energii. „Trénovala jsem stovky let! Nedovolím, abys mě tady zastavila, ne jako tehdy tvůj předchůdce. Přivedu Teodora zpátky!" Jak vykřikla poslední větu, temnota se už nadobro vyvlékla z mé moci. Rozletěla se proti mně jako roj vos, byla krvelačná a pomstychtivá. A také neuvěřitelně rychlá.

Mně ale zbýval jen jediný krok. Z posledních sil jsem se vrhla na Gabrielu, natáhla ruku před místo, kde jí tlouklo srdce a zavřela jsem oči.

Myslet na pěkné chvíle není jednoduché, zvlášť když vás ze všech stran pohlcuje temnota. Mých sil navíc nezbývalo mnoho, měla jsem jich jen hrstku. Ta jediná hrstka byla však připravená vrhnout se do boje. Vybavila jsem si vzpomínky, které mě na duši hřály ze všech nejvíc.

Viděla jsem maminčinu rozzářenou tvář, když jsme se po dlouhých měsících konečně znovu setkaly v nemocnici.

Slyšela jsem Verčino nadšené výskání i pláč, když znovu ucítila cit ve svých nohou.

Smála jsem se, když se Leo a Anet na cestě do hor hádali, kdo je chytřejší, v době, kdy bylo všechno ještě zdánlivě v pořádku.

Objímala jsem se v nemocnici s Áďou a v ruce tiskla chalcedon, který mi později zachránil život.

A viděla jsem taky Toma. Slyšela jsem jeho klidný hlas, když jsme spolu seděli na parapetu tehdy v chatě prvních hrdinů, poslouchala jsem jeho povídání o životě, na který jsem zapomněla, když mě před měsíci navštívil poprvé ve snech. Cítila jsem teplo jeho ruky, která mě svírala, když mě kamarádi konečně našli v horách a vezli domů.

Všechny jejich tváře jsem měla před očima, skoro jako na dosah ruky. Usmívali se, pobízeli mě, říkali, jsme s tebou. A to probudilo ten zbytek světla, který mi ještě Gabriela nevzala.

Otevřela jsem víčka, oči se mi rozzářily zlatým světlem a já zašeptala: „Prosím, ukaž mi svá tajemství."

Gabrielina nechápavá tvář mi zmizela z dohledu, jak se všechno ponořilo do hřejivé záře.

. . .

Stála jsem na pláni, černé jako ta nejhlubší noc. Nic jsem kolem sebe neviděla, tma mi bránila v dohledu a ani žádný zvuk se tu neozýval. Neslyšela jsem svůj dech, necítila jsem tlukot vlastního srdce. Jsem už mrtvá? Proplulo mi zmateně hlavou. Ač tomu všechno nasvědčovalo, nepřipadala jsem si tak. Připadalo mi, že z mého těla sálá jakési teplo.

„Halo?" chtěla jsem zavolat, můj hlas ale jako by zapadl pod temnotu a ta jeho zvuk utlumila. Chvíli jsem se ještě rozhlížela, než jsem sebrala odvahu rozejít se vpřed.

Bylo to děsivé, klást jednu nohu před druhou, když jsem nevěděla, kam dopadá. Protože jsem ale neviděla ani zem a ani svoje vlastní tělo, mohla jsem si jen domýšlet, že opravdu jdu a nestojím na místě.