Živly přírody- nejvyšší živel

Rozhodnutí

Gabriela běžela vesnicí, déšť jí máčel oblečení, boty se nořily do hlubokého bahna. Utíkala, jak nejrychleji jen mohla, lapala po dechu, ani na chvíli ale nezastavila. Následovala jsem ji, sotva jsem jí stačila. Cítila jsem, jak je zoufalá a vystrašená, přesto odhodlaná.

  Okolí kolem nás jaksi tmavlo, náhle už vesnice ani lesy kolem nevypadaly krásně, nepůsobily jako místo plné hřejivých vzpomínek. Bouře sílila, provazce deště bubnovaly o zem, a všechno se zdálo o něco temnější.

  Konečně Gabriela zahlédla svůj dům, bez zastavení vtrhla do dveří, nechávala za sebou blátivé stopy. Těžce oddechovala a rozhlížela se, všichni ještě spali. Nepřemýšlela nad tím, co dělá, prudce otevřela dveře do ložnice.

  Ema a jejich matka spaly na svých postelích, každá na jedné straně malé místnosti. Matrace, jež normálně patřila Gabriele, ležela mezi jejich postelemi na zemi. Černovlasá dívka se nesnažila být tichá, pár rychlými kroky přešla k Emě a svým dupáním obě vzbudila.

  „Gabrielo? Co to..." zamumlala rozespale matka, její dcera jí ale nevnímala. Popadla Emu zoufale za ramena, upírala na ní své velké modré oči.

  „Emo! Emo, musíš zavolat hrdinu léčení!" vyhrkla, hlas prostoupený panikou. Ema se na ní zmateně podívala, stále ještě nebyla dostatečně probuzená. Protřela si dlaněmi oči a posadila se.

  „O čem to mluvíš? Nemůžu ho zavolat, všichni jsou pryč."

  „Ty musíš!" zopakovala Gabriela, skoro křičela. „Musí sem přijet, musí použít své léčení! Prosím, Emo, prosím!" Oči se jí leskly. Její sestra jí hleděla do očí, mysl se jí dávala do pohybu. Pak pochopila.

  „Něco se stalo, že?" zašeptala. Chytla Gabrielu za ruku. „Někdo onemocněl." Černovláska přikývla, roztřeseně se nadechla. Jejich matka mezitím vstala a nechápavě je sledovala.

  „Teodor," vzlykla Gabriela a rozhořčeně rozhodila rukama. „A nejen on, celá vesnice umírá! Kde je hrdina léčení, když ho všichni potřebujeme? Tak kde?"

  Ema nešťastně zavrtěla hlavou: „Já nevím, Gabrielo. Neřekli mi, kam mají namířeno, asi to ani sami nevěděli. A já nevím, jak ho zavolat." Vypadala provinile, opravdu jí to bylo líto. Jenže Gabriele to bylo jedno, protože lítost nic nespraví, nevyléčí nemoci ani neoživí mrtvé. Nadechla se k odpovědi, nedostala k ní ale příležitost.

  Matka jí hrubě popadla za vlasy a odhodila jí ke dveřím.

  „Matko! Co to děláš?" vyjekla zděšeně Ema a už vstávala, aby své sestře pomohla, matka jí ale pohybem ruky zastavila.

  „NE!" zakřičela hystericky. „Nepřibližuj se k ní! Přišla sem schválně, chce nás nakazit a zabít!"

  Gabriela, bolestně se držící za hlavu, nechápavě vzhlédla. Ema vrtěla hlavou.

  „Co to povídáš?" Žena probodla Gabrielu nenávistným pohledem.

  „Byla u toho zloděje, viděla, že se nakazil, a přesto sem přišla! Určitě už má mor taky a jestli nezmizí, chytíme ho i my!" ječela. Dívka u dveří se už hrabala na nohy, Ema nevěřícně vytřeštila oči. Udělala krok ke své matce.

  „Nemůžeme jí přece vyhodit," vydala ze sebe. „Nemá, kam jít, venku je zima!" Žena znechuceně přejela Gabrielu pohledem.

  „Ať si jde za tím svým Teodorem a umře vedle něj."

  Ema ztratila slova. Připadalo mi, že v ten moment jí poprvé došlo, co za člověka jejich matka je.

  Gabriela je ale nevnímala, za ty roky už jí matčina slova nemohla dostatečně ublížit. Upřeně pohlédla na svou sestru a vyhrkla: „Tak kniha, co ti hrdinové nechali! Určitě se v ní něco o léčení píše, musí tam být něco, co Teodorovi pomůže! A když ne, možná – možná tam aspoň bude způsob, jak hrdiny zavolat." Skoro jsem slyšela, jak jí buší srdce, oči jí svítily nadějí, kterou si ona sama vymýšlela, aby z toho žalu už úplně nezešílela.