Živly přírody- nejvyšší živel

Slib konečně splněný

  Tvrdě jsem dopadla do zmrzlého povlaku sněhu, hlava se mi přitom zaklonila a švihla sebou o krystalky pevného ledu. Po temeni se mi rozlezla intenzivní, bodavá bolest a na chvíli mě omráčila. Zaúpěla jsem. Z celého těla se mi vytratila zbylá síla a já si připadala neuvěřitelně vyčerpaně. Cítila jsem, jak se má mysl pomalu ztrácela z reality a odplouvala kamsi do neznáma.

  Pár chvil jsem jen bezduše ležela na ledové zemi a snažila se soustředit pouze na dýchání, které mi po tom všem dělalo velké problémy. Pak se mi pomalu, docela nenápadně do nosu vetřel smrad elektřiny a čehosi spáleného.

  Vytřeštila jsem oči.

  Chlapec.

  Portál.

  Vesnice.

  Co se to proboha stalo?

  Zbrkle jsem se rozhlédla a snažila se zapřít lokty, jakmile jsem tak ale učinila, v hlavě mi znovu bolestně zatepalo a já se opět sesunula k zemi. Bílý sníh mě na chvíli oslepil, párkrát jsem zamrkala ve snaze navrátit si vidění. To se také za pár vteřin stalo a já se nemohla ubránit šokovanému zalapání po dechu.

  Opravdu jsem se nacházela ve tmou zahalené vesnici, k níž jsme s vládcem blesků společně mířili. Různobarevné domy tu stály namačkané blízko u sebe, v některých oknech se svítilo, v jiných převládala uspávající tma. Z každého komínu vycházel zapáchající dým, míchal se na obloze s mraky nedávné bouře a odcházel kamsi do neznáma. Úzké kamenné chodníky vedly mezi jednotlivými domy až k malé návsi uprostřed. Mohutná kašna, ozvláštněna sochou ve tvaru drobného jelena, byla tím jediným, co se ve středu vesnice nacházelo.

  Ohlédla jsem se za sebe, abych zjistila, jestli je portál pořád otevřený, nic jsem ale kolem sebe neviděla. Jen spálený jehličnan kousek ode mě mi naznačoval, že se tu něco takového doopravdy stalo.

  Dokázal to... on to doopravdy dokázal. Vytvořil portál a přenesl mě jím k našemu cíli.

  Na hrudi mi zaplála upřímná radost a obrovská, celým tělem prostupující úleva. Nemohla jsem tomu uvěřit. Konečně se něco vydařilo, konečně jsem nemusela čelit tváří v tvář selhání jako mnohokrát předtím. Vážně jsem se nacházela ve vesnici a vážně se nejspíš setkám s přáteli.

  A tak jsem se, nehledě na vše špatné, co jsem si v uplynulých dnech zažila, ze srdce rozesmála. Nepochybovala jsem, že jsem musela vypadat jako blázen- dívka, celá ulepená od vlastní krve, zmrzlá až na kost a k smrti vyčerpaná, leží na zemi vedle chodníku uprostřed noci a šťastně se směje. Na tom mi však nezáleželo a stále se zvyšující smích vycházející z mého hrdla to jen potvrzoval. Nebyla jsem sice doma. Nevěděla jsem jistě, zdali své přátele konečně potkám. Ale byla jsem ve vesnici- nehnila jsem dál v ledové jeskyni, nemusela jsem dále zažívat neustálý strach a zapomnění.

  Všechno bylo v onu chvíli doopravdy dobré. Nikdo mi to sice neříkal, nikdo mě o tom nepřesvědčoval... zkrátka jsem to věděla. Byla to skutečnost, kterou mi na pár vteřin nikdo doopravdy vzít nemohl. A právě proto jsem se tak smála, právě z toho důvodu mě na srdci hřála radost a mysl mi chladil příjemný klid.

  Protože jsem se nemusela už dále bát.

  ,,Díky... díky..." šeptala jsem k zakrytým nebesům, ač jsem vlastně nevěděla, komu přesně. Možná Bohovi. Možná strážným andělům. Možná Emě, která mě nejspíš z vrchu sledovala. Hlavně jsem ale děkovala hnědovlasému chlapci, mému zachránci, který mi přese všechno špatné stejně pomohl. Nic z toho dělat nemusel... a přece to udělal.