Živly přírody- nejvyšší živel

Malé zrnko naděje

Když přišla do pokoje sestřička, Verča měla ještě opuchlé oči od breku. Trochu zmateně se na ní zastavila pohledem, jinak to ale nekomentovala.

  „Vidím, že už vypadáš líp," usmála se na mě a bylo na ní vidět, že jí to opravdu udělalo radost. „Pak si o tom ještě promluvíme. Vy byste měli jít, je pozdě a návštěvní hodiny už dávno skončily. Můžete přijít zase zítra." V očích jí zasvitla nervozita, což mi napovědělo, že moc lidí neví, jak dlouho se tu kamarádi zdrželi a kdyby se na to přišlo, přátelské reakce by to rozhodně nevyvolalo. Zajímalo by mě, proč jim dovolila tak dlouho zůstat, když jí to pravděpodobně přinese problémy.

  Tom s Verčou jen přikývli a pomalu se připravovali k odchodu. Kamarádka si rukávem rychle utírala slzy, obličej jí trochu zrudl, jakmile jí došlo, že ji sestřička viděla brečet, ta ale byla tak slušná a nijak si jí nevšímala. Oba se na mě u dveří unaveně usmáli.

  „Zase přijdeme," slíbila Verča s trochu nakřáplým hlasem. „Přece jenom musíme spoustu věcí vyřešit a... však víš, naplánovat. Dávej na sebe pozor." Nejspíš tím narážela na to, co se před pár hodinami stalo. Jen jsem přikývla. Nemohla jsem si být ničím úplně jistá.

  „Jo a Lenko... děkuju," hlesla Verča zády ke mně a než jsem stačila odpovědět, vydala se pryč. Dívala jsem se za ní a po hrudi se mi rozlil hřejivý pocit.

  Tom na mě mávl, usmála jsem se a také se s ním rozloučila. Poslouchala jsem, jak se kroky obou dvou vzdalují, až zmizeli mým uším úplně.

  „Jsou to skvělí kamarádi," poznamenala sestřička a sedla si na postel vedle mě. Na cedulce se jménem, kterou měla připnutou na hrudi, měla napsáno Áďa. Se smajlíkem. „Čekali tu na tebe, když jsi omdlela a nechtěli odejít. Myslím, že budu mít trochu průšvih, ale co. To se někdy stává." Usmála se, ale nejistě se podrbala na zátylku.

  Áďa byla jedna z mála sestřiček, se kterými jsem se tu dokázala skamarádit. Většina z nich jen dělala svou povinnost, ona se si se mnou ale často povídala, abych se necítila sama. Opravdu mi to pomáhalo, hlavně když mě čas od času do hlavy udeřily vzpomínky na předešlé týdny.

  „Promiň, nevěděla jsem, že tak dlouho zůstanou. Nechtěla jsem přidělávat problémy," zamumlala jsem trpce. Áďa hned zvedla ruce do obranného gesta.

  „Ty se omlouvat vůbec nemusíš, udělala jsem to dobrovolně. Nechtěla jsem je vyhánět pryč s vědomím, že se o tebe budou celou noc strachovat. Navíc, ostatní jsou na tohle zvyklí, neudělala jsem to poprvé," zazubila se, jako by se tím chlubila. Pak jí obličej trochu zvážněl.

  „Můžeš mi říct, co se stalo? A proč jsi rozbila to zrcadlo? Nechci ti nic vyčítat, ale potřebuju to vědět, abych to pak mohla vysvětlit nadřízeným." Dívala se na mě s upřímností v očích a já si byla jistá, že jsou její slova pravdivá. Polkla jsem a zavrtala se pohledem do země. Věděla jsem, že ta chvíle přijde, i tak jsem ale nevěděla, co říct.

  Když jsem mlčela dýl, než bylo nutné, Áďa se zhluboka nadechla a prohlásila: „Tak jinak. Je ti špatně, cítíš se hůř? Předtím jsi zvracela. Bolí tě něco?" Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si nohy blíž k tělu.

  „Nic mi není. Jen... se mi udělalo na chvíli špatně, možná to bylo z jídla." Nebyla to pravda, ale co jiného jsem mohla říct? Cítila jsem se provinile, že zrovna jí lžu, ale koneckonců jsem lhala už spoustu lidem předtím a jedna lež už skutečnost nezmění. Jídlo v nemocnici nebylo navíc vždycky nejlepší, takže se tomu dalo snadno uvěřit.

  Trochu s pochybami přikývla. „Dobře. Kdyby ti bylo časem znovu špatně, určitě to někomu řekni, ano? Zítra se na tebe přijde podívat doktor, ale teď už je pozdě, takže jsme tě chtěli nechat odpočinout. Jednu věc ale stejně musím vědět, Lenko. Jak to bylo s tím zrcadlem? Vím, že bys věci jen tak neničila, a právě proto potřebuju, abys mi to pověděla. Jiní by možná tak přívětiví nebyli."