Živly přírody- nejvyšší živel

Legenda

,,Kdysi dávno, stovky let před naším narozením se zrodilo zlo- kouzelnice ovládající temnou magii. Říkali jí Temná. Místo toho, aby svou moc využívala pro dobré skutky, zneužívala jí a týrala lidi, vypalovala vesnice. Každý se jí dlouhá léta bál a nikdo se jí neodvážil postavit. Země se stala peklem, které si nedokážete představit ani ve svých nejhorších snech. Tedy do té doby, než se narodilo šest hrdinů.

Každý z nich ovládal jeden přírodní živel: vodu, oheň, noc, vítr, zemi a schopnost léčit. Když dosáhli patnácti let, kouzelnici se postavili, avšak nebojovali všichni; hrdinovi s léčivou mocí bojovat zakázali. Mysleli si, že když neovládá živel určený k boji, je k ničemu. To se však mýlili.

Započal převeliký boj. Temná si na svou stranu přivolala tisíce nestvůr z podsvětí, zatímco hrdinů bylo jen pět. I přes velkou převahu hrdinové však dokázali nestvůry zničit. Obrátili se ke kouzelnici, věděli, že teprve teď na ně čeká nejtěžší boj. Zaútočili.

Bojovali, co jim síly stačili, nebylo to však k ničemu platné. Temná jejich útoky jen neškodně odrážela. Nakonec zasáhla smrtelnou ranou hrdinu ohně. Umíral. Nebylo mu pomoci. Jeho přátelé nevěděli, co dělat. Temná se nad nimi vítězoslavně tyčila.

Najednou k nim přiběhl hrdina léčení. Bez dalšího slova položil své ruce na čelo zraněného kamaráda a zavřel oči. Ruce mu začaly zářit a hrdinovi ohně se opět vracel život. Pomalu, ale jistě se uzdravoval.

Temná se rozhněvala, nechtěla přijmout porážku. Připravila se k dalšímu útoku, který měl zasáhnout hrdinu léčení, tentokrát na to byli však připraveni. Voda, vzduch, země a noc spojili své síly a vytvořili ochranný štít.

Mezitím se léčivý hrdina ze všech sil snažil svého kamaráda zachránit. Z jeho rukou sálala zářivá, klidná energie, která do hrdiny ohně vstupovala. Konečně oheň otevřel oči a posadil se. Byl zachráněn.

Voda, vzduch, noc i příroda už štít nemohli dál udržet a pod nejsilnějším útokem se jim rozpadl. Byli proti ní bezmocní.

Najednou se hrdina léčení zvedl ze země a pomalým, poklidným krokem došel před Temnou. Jen se usmál. Začal se rozplývat ve zlatou záři, byl průhledný, vypadal jako duch. Temnou jeho výstup nudil a poslala proti němu smrtelné kouzlo, to se však před hrdinou zastavilo a začalo se rozplývat.

Hrdina mizel ve zlaté záři, v poslední vteřině se ještě podíval na své přátele a zeširoka se usmál, dal jim tím tak najevo, že jim odpouští. Pak zmizel úplně. Zlatá záře pokryla celý svět, všechny raněné uzdravila, vše zničené opravila. Rostliny začali znovu kvést a šedé mraky ustoupily z oblohy, aby daly místo hřejivému sluníčku. Ze světa se stalo krásné místo, ještě hezčí, než před příchodem zla.

Temná se velice naštvala. Napřáhla ruku, aby nadobro zničila hrdiny, jenže z její dlaně nevyšlo nic. Žádné kouzlo. Zář jí připravila o moc. Pět hrdinů jí poslalo do vyhnanství a už nikdy se neukázala.

Lidé se radovali, pořádali na jejich počest převeliké oslavy. Ačkoliv byl však boj u konce, nedokázali se hrdinové radovat. Přišli o věrného, velmi laskavého přítele. Obětoval se, aby všechny zachránil. Tomu se říká opravdové hrdinství.

To kvůli němu se vypráví tato legenda. To proto jí zná celý svět. Jestli je pravdivá, to už musíte posoudit sami." paní učitelka Adamová se na své žáky zářivě usmála a odložila knihu, ze které příběh četla.

Narovnala jsem na židli, z ramene mi spadl cop zapletený z blonťatých vlasů, které jsem zdědila po mámě. Milovala jsem tenhle příběh. Rodiče mi ho často vyprávěli, když jsem byla malá. Toužila jsem být stejně silná, jako hrdinové, stejně statečná a laskavá.

Rozhlédla jsem se po třídě. Nikdo nedával pozor; někdo spal, jiný si kreslil a někteří dokonce házeli vlaštovky. Proč se vlastně divím, pomyslela jsem si. Vždyť to dělají každou hodinu. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že i má nejlepší kamarádka Verča spí. Většinou, hlavně kvůli mně, dávala v hodinách pozor, dnes se jí to ale zřejmě nepovedlo.

Paní Adamová se zlověstně usmála a pronesla: ,,Když vidím, jak moc vás všechny tento příběh bavil, myslím, že nebude na škodu, když si z něj napíšeme test."

Žáci se okamžitě narovnali v lavicích, schovali sešity s kresbami, zmuchlali vlaštovky a budili své spící kamarády. Naklonila jsem se k Verče a strčila do ní.

,,Co je?" zamručela nevrle a protřela si oči.

,,Budeme psát test," poznamenala jsem, jako by nic. Verča vykulila oči, zpříma se posadila a snažila se tvářit jako vzorný žáček. Zasmála jsem se. Učitelku to zjevně taky pobavilo.

,,No vidíte, jak to jde. Psát test nebudeme, jestli vás ale ještě jednou nachytám, jak spíte v hodinách, dostanete všichni rovnou pětky. A teď už jděte na oběd," vyzvala je. Všichni si oddechli a začali se zvedat.

Na chodbě jsem se Verči zeptala: ,,Slyšela jsi aspoň kousek toho příběhu?" Kývla.

,,Začátek jo. Já už ho ale stejně znám celej nazpaměť. Mamka mi ho vyprávěla nesčetněkrát."

,,Co si o něm myslíš? Myslíš, že je skutečný?"

Verča se zasmála, zdálo se mi, že až skoro vyhýbavě. ,,Lenko, je to jen hloupý příběh. Někdo si ho dávno vymyslel a od tý doby se všude vypráví."

,,Já ti nevím..." zamyslela jsem se. ,,Něco pravdivého na něm být může." Podívala jsem se na kamarádku. Uhla pohledem.

,,Teď to nebudeme řešit, jo?" prohlásila a změnila téma. ,,Co myslíš, že je dneska k obědu?"

Znechuceně jsem nakrčila noc. ,,Rizoto. Jenže podle toho, co jsem viděla, bych řekla, že to možná tak bylo rizoto- mezitím ho někdo snědl a vyzvracel a kuchařky určitě nechtějí plýtvat jídlem, takže to dávaj k obědu nám."

Verča se zasmála. Celou cestu do jídelny jsme vtipkovaly o jídle a na příběh úplně zapomněly.