Živly přírody- nejvyšší živel

Lži a porušené sliby

Lenka

  Bez přestání jsem sledovala Toma, ruku jsem měla položenou na jeho paži. Před chvílí, mohlo to být tak pět minut zpátky, napsal na papír dvě pouhá slova – mám to. Teď už zbývalo jediné; přerušit spojení mezi ním a Kristiánem. Udělat to však musel sám, já jsem mu to mohla jen usnadnit.

  Napětí mi prostupovalo myslí a bránilo mi jasně přemýšlet. Nikdo z nás nevěděl, co si prožívá a čemu všemu musí čelit. Proč se stále nic neděje? Mám udělat první krok já? Jenže jak? Verča seděla na zemi vedle mě a vypadala stejně bezradně jako já. Podívala jsem se na Anet. Sledovala nás odmítavě, stále nejspíš nesouhlasila s tím, že jsme to nechaly zajít tak daleko. Povzdechla jsem si. Další hádky jsme opravdu nepotřebovali.

  Z přízemí jsem zaslechla Leův hlas. Na parapet otevřeného okna dopadla jedna velká dešťová kapka. Zafoukal vítr.

  A Tom s výkřikem otevřel oči.

  Lapal po dechu, po bledém obličeji mu tekly krůpěje potu. Držel se za hlavu, jeho pohled byl tak prostoupený bolestí, že nás ani nevnímal. Vytřeštila jsem oči a chytla ho oběma rukama.

  „Tome. Tome!" snažila jsem se s ním domluvit, nijak ale neodpovídal. Tvářil se, jako by se měla jeho hlava rozpůlit vejpůl. Všechny mé myšlenky šly stranou, přitiskla jsem se k němu pevněji a zavřela oči. Srdce mi divoce bušilo.

  „Bude to v pořádku," opakovala jsem stále dokola tiše, zatímco jsem se snažila najít centrum jeho bolesti. „Všechno bude dobrý, slibuju." Cítila jsem, jak mé schopnosti putují jeho tělem a snaží se ho vyléčit. Jenže když dospěly k jeho hlavě – k místu, které bylo zasažené nejvíc – zastavily se. Mysl mu pokrýval zvláštní tmavý opar, přes nějž se mé léčení nemohlo dostat.

  Co to sakra je? Nechápala jsem. Tomovo bolestný křik se mi zarýval do uší, panika mi prostupovala tělem. Seděla jsem tam, těsně vedle něj a byla jsem jediný člověk, který mu mohl pomoct – a přesto jsem byla naprosto neschopná.

  „Co se děje?" vyhrkla Anet a posadila se vzpřímeněji. „Proč pořád křičí?" Zoufale jsem zavrtěla hlavou, soustředění mě pomalu opouštělo.

  „Já – já nevím," vydala jsem ze sebe zoufale. Anet se na mě překvapeně podívala a zamračila se.

  „Jak nevíš? Lenko, tvrdila jsi přece, že víš, co dělat! To jsi se do toho pustila, aniž by sis byla jistá? Chápeš vůbec, že všechno závisí na tobě?" řekla prudce. Nemohla jsem odpovědět, nevěděla jsem jak. Měla pravdu. Celou dobu jsem se spoléhala na to, že řešení objevím, jenže mě stále nic nenapadalo.

  „Anet," obrátila se Verča na dívku stejně prudce. „to nám teď nepomůže. Uklidni se, Lenko, musíš se soustředit." Její slova byla tak pevná, že dokázala vyčistit mysl i mně. Znovu jsem zavřela oči a zaměřila se na své schopnosti.

  A pak mi to konečně došlo.

  „Tome," zašeptala jsem, snažila jsem se o uklidňující hlas. „Slyšíš mě? Nemůžu ti pomoct, když se mi bráníš. Musíš otevřít svou mysl, rozumíš?" Opar, který se vznášel kolem jeho mysli, by tam za jiných okolností neměl být – už jednou jsem jeho hlavu léčila a pamatovala jsem si, jak to probíhalo. Takže pokud něco mým schopnostem zabraňovalo léčit, musel to nějak způsobit sám. Nic jiného nedávalo smysl.

  Tom lapal po dechu, oči měl zavřené. Na pár vteřin se na mě podíval, hlavu měl položenou na mém rameni, protože by se sám v sedě neudržel.

  „Ne," hlesl jenom hlasem prostoupeným bolestí a znovu se ode mě odvrátil. Zaraženě jsem na něj hleděla.

  „Proč? Jinak ti nedokážu hlavu vyléčit," vyhrkla jsem zmateně. Zavrtěl hlavou, oči se mu zavíraly. Ten pohled jsem už někde viděla.