Živly přírody- nejvyšší živel

Pronásledovatel

Temná se tyčila nad mladým mužem, jeho černé oči zářily po celé místnosti. Ačkoliv se mohly zdát jakkoliv děsivé, nyní v nich převládal strach. Strach z bestie před sebou.

,,Žádala jsem po tobě jednoduchý úkol," pronesla ledovým hlasem, jež se Krystiánovi zabodával do hrudi jako ostrý hrot meče. Nedala se z něj rozeznat jediná emoce, muž však věděl, že Temná zuří. ,,Měl ses jich zbavit. Zabít je. Řekni mi, jak je možné, že tě přelstily malé děti?" Teď se vztek nepokoušela skrývat. Její silný hlas plný pohrdání a naštvání se rozléhal po jeskyni, narážel do zdí a vracel se zpět.

Krystián spolkl strach, jež se mu hromadil v krku, aby mohl odpovědět. Koleno, na kterém klečel, ho začínalo z kamenité podlahy bolet.

,,Mají schopnosti, má paní, nemohl jsem-"

,,Já vím, že mají schopnosti!" rozkřičela se, muži se při tom sevřelo hrdlo strachem. ,,Právě proto jsem poslala tebe! Myslela jsem si, že to dokážeš, spoléhala jsem na tebe. Ty jsi však selhal. A já tě musím potrestat." Temná pohledem zalétla ke svému meči u opasku. Navzdory neúspěchu svého poskoka se musela samolibě usmát.

Krystián se roztřásl, slzy se mu nahromadily v očích. Bylo mu nad slunce jasné, že pokud chce přežít, musí Temnou přesvědčit. Přesvědčit o tom, že to nebyla jeho vina.

,,Počkejte!" snažil se upoutat její pozornost. ,,Nemohl jsem za to. Když- když padalo auto z útesu, chtěl jsem jim zabránit v útěku. Jenže v tu chvíli se mi ta blonďatá holka podívala do očí a já se cítil tak divně, jako by... se ve mně něco probudilo." Temná se tvářila nechápavě a zamyšleně zároveň. Pak se do jejího pohledu vrátil vztek, akorát mnohem větší.

,,Zlomila mojí magii," ucedila skrz zaťaté zuby. Pak pohlédla na Krystiána. ,,Budu muset přitvrdit a ty mi v tom pomůžeš."

Náhle natáhla ruku před sebe a začala něco mumlat, muž ničemu z toho nerozuměl. Na její dlani se začala sbíhat temnota. Doprovázely jí vražedné myšlenky, které se Krystiánovi zarývaly až do morku kostí. Šeptaly, křičely, ječely- milióny úpějících hlasů prosících o pomoc. Muž se nezmohl na nic, jen vyděšeně zíral do jádra temnoty. Do jádra zla.

Temná se naposledy usmála. Pak poslala temnotu přímo na Krystiána. Posledním, co bylo slyšet, se stal řev plný bolesti. 

  Se zalapáním po dechu jsem otevřela oči. Studený pot mi stékal po čele, třas celého těla jsem nedokázala zastavit. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla.

  Hlavou mi prolétávaly tisíce myšlenek, nejčastější však byla, že Krystián žije. Temná ho vytáhla z padajícího auta a k něčemu ho potřebuje. A soudě podle řevu, který mi ještě teď rezonoval v hlavě, se nám to nebude líbit. 

  S pomocí chvějících rukou jsem se posadila a rozhlédla se. Kamarádi ještě spali, ačkoliv venku už začínalo svítat. Sněhová bouře přes noc zmizela, za což jsem byla velmi ráda. Měla jsem v plánu chvíli zírat do zdi, abych si urovnala všechny myšlenky, něčí hlas mě však vyrušil. 

  ,,Jsi v pohodě?" 

  Ohlédla jsem se a spatřila Toma sedícího na parapetu u okna. Ve tváři se mu dala číst starost, takže jsem musela vypadat vážně hrozně. Nepochybovala jsem, že je můj obličej bledší než sníh venku. 

  ,,Jo, nic mi není," pokusila jsem se o lež, vzápětí mi však došlo, že je to Tom. Jemu se lhát prostě nedá. 

  Svojí domněnku jsem si potvrdila, protože hned na to pozvedl obočí a obdařil mě pohledem, kterým říkal, že tohle mi fakt nežere. Povzdechla jsem si. Věděla jsem, že má svých starostí dost a nechtěla jsem ho zatěžovat těmi mými.