Živly přírody- nejvyšší živel

Poslední výdech

Hnali jsme se městem jak nejrychleji to šlo. Přehodila jsem se přes hlavu kapuci, aby mě nikdo nepoznal, ale jinak jsem to neřešila. Paní Adamová je možná ještě naživu. A potřebuje moji pomoc.

Ani na chvilku jsem nepomyslela na to, aby vidina, jenž se mi v noci ukázala, byl jen pouhý sen. Nemohla být. Poznala bych to.

Tom po cestě zrušil stínové kouzlo, takže nás mohli přátelé dohnat. A bylo to dobře, protože jestli v knihovně potkáme Temnou... sami bychom to nezvládli.

Konečně jsme doběhli na náměstí. Bylo tu pár lidí a ti si nás většinou nevšímali- byli zaměstnáni svými mobilními telefony a nevnímali, co se děje. Přeběhli jsme parkoviště a vběhli do školy. Dnes byla sobota, tudíž nehrozilo, že bychom potkali nějaké žáky či učitele. Zamknuté vstupní dveře nedělaly Tomovi problém- oživil svůj stín a poslal ho najít klíč. Za chvíli to ve dveřích zarachotilo a otevřely se.

Vběhli jsme do prvního patra a rozrazili dveře knihovny. Tep se mi každou vteřinou zvyšoval, ruce se mi třásly. Byla tu tma a ticho. Nikde nikdo.

,,Lenko?" hlesl Tom opatrně. ,,Jsi si jistá, že je paní Adamová tady?"

,,Je tady, určitě tady je. Musí být!" začínala jsem být zoufalá. Školní knihovnu poznám na míle daleko, strávily jsme tu s Verčou hodně času. Znovu jsem proběhla uličky mezi regály. Nic.

,,Ne, ne, ne, ne!" chytla jsem se za vlasy a očima těkala po místnosti. ,,Viděla jsem to, já to viděla!"

Tom mi položil ruku na rameno. ,,Klid, uklidni se. Nemyslíš... není tu nějaká možnost... že to celé byl jen sen?" Prudce jsem se k němu otočila a ruku setřásla. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Ne! Rozhodně ne. Možná jsem si spletla místo, možná..." Přerušil mě tichý smích, sotva slyšitelný. Rozléhal se celou místností, odrážel se od stěn.

,,To snad ne..." vypravil ze sebe kamarád. Před námi se z temnoty zformulovala postava ženy s uhlově černými vlasy a ledově modrýma očima. Byla nepřirozeně bledá, oděná v rudých sametových šatech. V ruce svírala meč. Propalovala nás pohledem. Usmívala se.

,,Tak tady tě máme," pronesla. ,,Slavnou dívku, jež ovládá nejsilnější živel. Pověz, co je na tobě tak výjimečného? Nejsi statečná jako tví přátelé. Neumíš ani pořádně bojovat. A přesto jsi sem přišla pro jistou smrt," uchechtla se. ,,Naivní dítě, co si myslí, že může něco změnit." Nedokázala jsem se pohnout. Její slova mi rezonovala v hlavě. Ona má pravdu, došlo mi. Nejsem nic.

Tom postoupil o krok vpřed. ,,Kde je?"

,,Kdo, ta učitelka? S tou to nevypadá dobře. Umírá. Ale můžeš jí zachránit, Lenko. Dávám ti tu možnost," pousmála se a mávla rukou. Z temnoty za ní se zjevila mladá žena. Ležela v kaluži krve, sípala a kašlala.

,,Paní učitelko!" vykřikla jsem a rozeběhla se k ní. Padla jsem na kolena. Rána byla hluboká.

Upřela na mě své laskavé oči. Byly plné strachu, zároveň v nich však hrálo smíření. Smíření se s osudem.

,,Lenko?" zašeptala. ,,Co tu děláš? Vypadni odtud." Její pohled byl jaksi zastřený, jako by jí dávalo hodně práce se soustředit.

,,Můžu vás zachránit," vyhrkla jsem. ,,Jen- jen vydržte prosím. Za chvíli budete v pořádku." Třesoucí se ruce jsem natáhla nad ní. Než jsem však stihla cokoliv udělat, neviditelná síla mě odmrštila pryč. Letěla jsem vzduchem a silně narazila do zdi. Na chvíli se mi zatmělo před očima.

,,Snad sis nemyslela, že to bude tak jednoduché?" uslyšela jsem hlas Temné. ,,Bojuj se mnou. Prokaž mi, že nejsi jen slabá holčička, co omylem dostala schopnosti. Pak tě možná nechám jí zachránit."