Živly přírody- nejvyšší živel

Skleněná váza

Po pár minutách jsem se z hřejivé náruče maminky odtáhla. Rukávem jsem setřela slzy, které mi na tvářích stihly zaschnout, a s myšlenkou, že se mi slib moc dodržovat nedaří, jsem zvedla můj i mámy talíř a přešla ke dřezu. Nevěděla jsem, co dělat, a mytí nádobí mi najednou připadalo dostatečně normální a obyčejné.

  Mamka vzala hadr, který visel u dřezu, a začala utírat stůl. Celá ta situace mi přišla směšná. Před chvílí jsem jí řekla, že magie existuje, pak jsme se rozbrečely jedna druhé na rameni a teď společně uklízíme kuchyň. Bývalo by to působilo jako běžné středeční ráno, nebýt napětí, které ve vzduchu viselo a nechtělo zmizet.

  Když jsem s mytím skončila, máma konečně pronesla: „Ne že bych ti nevěřila, Lenko, nepochybuju, že mi říkáš pravdu. A jsem ti moc vděčná, že jsi získala odvahu se mi se vším svěřit. Jen... ta část s živly a temnou magií se mi nějak nezdá." Tušila jsem, že něco takového přijde. Vysušila jsem si ruce o ručník a povzdechla si.

  „Vím, že to zní šíleně, mami. Já jsem tomu taky zezačátku nemohla uvěřit. Jenže je to pravda." Podívala jsem se jí do očí, které se na mě dívaly s lítostí i pochybami. Posadila jsem se zpátky ke stolu vedle ní. „Možná bude nejlepší, když ti to prostě ukážu."

  Cítila jsem, jak se mi srdce s těmi slovy rozbušilo. Doufala jsem, že se mi schopnosti vrátily, protože kdyby ne, sama bych si mohla zaplatila odvoz do blázince. Bylo mi jasné, že pokud mámě schopnosti nepředvedu, neuvěří mi, i když bude tvrdit opak.

  Rozhlédla jsem se po místnosti, hledala jsem něco, co by se dalo vyléčit. Pak mi pohled spadl na máminu ruku. Po dlani jsem jí táhla rána, začínala u palce, končila u malíčku. Vzala jsem její ruku do té své.

  „Co se ti stalo?" zeptala jsem se a na ránu se zamračila. Nevypadala moc dobře. I když jsem se v takových věcech moc nevyznala, připadala mi zanícená. Mamka pokrčila rameny.

  „Řízla jsem se nožem, ale nic to není. Stalo se to před delší dobou." Usmála se, aby potvrdila svá slova, mně ale bylo jasné, že si vymýšlí. Po tom, co slyšela, mi nechtěla přidělávat potíže, sama si ale určitě uvědomovala, že by měla s ránou něco udělat. Přišlo mi to jako dobrá příležitost zbavit mámy aspoň jedné starosti, a navíc jí dokázat, že jsou má slova pravdivá.

  „Teď se dívej, dobře? Předvedu ti něco šílenýho." Nechápavě se na mě podívala, to už jsem ale zavřela oči a opatrně se dotkla prsty její dlaně. Neuniklo mi tiché syknutí, které při tom doteku vydala.

  Prosím... prosím, nenechávej mě v tom, poprosila jsem v duchu svou sílu, i když jsem věděla, že mi nemůže odpovědět. Snažila jsem se vyvolat v srdci pocit, který jsem cítila už mnohokrát. Myslela jsem na mámu, na všechny chvíle s ní, na hřejivé objetí, ve kterém jsem ještě před chvílí byla. Vybavila jsem si, jak nadšeně vypadala, když si mě přišla dnes ráno odvést domů. Před očima jsem viděla její úsměv, který mi prohříval celé tělo.

  Otevřela jsem oči. Žádná zlatá záře se neobjevila. Rána vypadala stále stejně. Úzkostí se mi sevřelo hrdlo.

  „Na co... na co se mám dívat?" zeptala se opatrně mamka, která nechápala, o co jde. Frustrovaně jsem vydechla. Tohle přece nemůže být pravda.

  „Vydrž prosím chvilku," poprosila jsem jí a zavřela oči znovu. No tak. Funguj.

  Vzpomínala jsem na další a další chvíle, které jsme spolu zažily. Myslela jsem na ní, na to, jak úžasný člověk je a jak moc ráda jí mám. Každou další vteřinou ve mně ale narůstala nervozita a bránila mi v přemýšlení. Snažila jsem se jí potlačit, byla ale neústupná. Srdce mi bušilo čím dál rychleji. Co když jsem přišla o schopnosti úplně?