Živly přírody- nejvyšší živel

Bez šance

Tom. To je Tom, běhalo mi hlavou stále dokola. Pár vteřin jsem ani nemohla uvěřit svým očím. Chytili ho. Nepovedlo se mu získat knihu. A teď ho drží v zajetí a každou chvíli ho můžou... srdce se mi strachem sevřelo.

  Nikdo z nás nepromluvil, všichni jsme hleděli na našeho kamaráda a přáli si, aby se pohnul, on se ale nehýbal. Bylo mi špatně, těžce se mi dýchalo. Takhle to nemá být, všechno je špatně, celé je to špatně-

  „Nezabijete ho," promluvila najednou Verča pevným, neomylným hlasem. Otočila jsem se na ni, ona ale pohledem provrtávala Kristiána. Muž se na ni díval stejně dlouze a neoblomně.

  „Proč si to myslíš?"

  Krátce se mi podívala do tváře, než odpověděla: „Potřebujete naše schopnosti, jenže k tomu, abyste je získali, nás musíte mít živé. Je jedno, co se stane, vy ho ale necháte naživu." Kristián přimhouřil oči a já si na chvíli myslela, že neví, co říct. Pak se ale uchechtl, rty se mu roztáhly do pobaveného úsměvu.

  „To je zajímavé," pronesl zaujatě. „Přesně to ten kluk taky říkal. Tváříte se, že víte něco víc, kde ale berete tu jistotu? Kdo vám řekl, že vás potřebujeme živé? Co když vás můžu zabít tady a teď?" Po zádech mi přejel mráz. Ani na chvíli jsem nepochybovala, že by mi chlapec v horách lhal, jenže když jsem se nad tím teď zamýšlela, docházelo mi, že to tak mohlo klidně být. Pomohl mi, já ho ale neznala. Co když mi zachránil život, protože to tak sám potřeboval?

  Nechtěla jsem tomu věřit. Nejistota se mi ale prodírala myslí.

  Pak jsem si vzpomněla na slova, která Kristián před chvilkou pronesl.

  „Už jste skončili?"

  „Kdybys nás mohl zabít," řekla jsem pomalu a zamyšleně jsem přitom hleděla na Lea, „proč bys mě nechával, abych ho uzdravila?" Měl mnoho příležitostí, mohl na nás zaútočit kdykoliv. A přesto to neudělal.

  Zahleděl se na mě, jeho oči jako by se mi dívaly přímo do mysli. V jeho pohledu jsem něco zahlédla. Zájem. Pobavení. Možná zlost. Překvapeně jsem zamrkala, jenže když jsem otevřela víčka, Kristián stál přímo přede mnou a držel mě pod krkem. Nebyly slyšet žádné kroky, neviděla jsem, jak se ke mně dostal, prostě se u mě objevil.

  Zalapala jsem po dechu a on mi stiskl hrdlo ještě víc.

  „Jsi bystřejší, než jsem čekal," zašeptal a jeho horký dech mi dopadal na obličej. Snažila jsem se nadechnout, do hlavy se mi hrnula krev. „Máš pravdu, nemůžeme vás zabít. Zatím ne. Jenže, holčičko, existují věci horší než smrt." Do hlasu se mu na zlomek vteřiny vetřel zármutek, nedokázala jsem tomu ale věnovat pozornost. Koutkem oka jsem zahlédla Verču a Anet. Oči měly plné hrůzy, chtěly běžet za mnou, nějaká neviditelná síla je ale držela na místě.

  Kristián, stále s rukou na mém krku, mi přitlačil obličej blíž k oblaku dýmu. Dívala jsem se na nehybného Toma, přitom mi přišlo, jako by z dýmu vycházel nějaký zvuk. Pláč.

  Do obrazu vstoupila další postava – muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Měl světlé vlasy a smaragdově zelené oči. Kristián na muže pokynul, ten se šíleně usmál a přistoupil k Tomovi.

  Sledovala jsem, jak muž napřáhl k chlapci ruku s prstenem. Byl stejný jako ten Kristiánův. Vyletěla z něj temnota jako včelí roj a vstoupila Tomovi do těla. Chlapec sebou cukl.

  A pak, i když z obrazu nevycházel žádný zvuk, bych přísahala, že jsem slyšela Tomův křik. Svíjel se na zemi, tělo měl napnuté, oči vytřeštěné bolestí a hrůzou. Také jsem chtěla vykřiknout, běžet za ním a bránit ho, nemohla jsem ale mluvit a Kristián mi žádný pohyb nedovolil. Dívala jsem se, jak můj kamarád trpí a nemohla jsem s tím nic udělat.