Živly přírody- nejvyšší živel

Síla života

Tom

  Nevnímal, že běží. Nevnímal ani nevydržitelnou bolest a slabost, které se ho s každým krokem snažily srazit k zemi. A už vůbec nevnímal volání ostatních.

  Myšlenky se mu v hlavě pletly jako o závod, a přesto nedokázal myslet vůbec na nic. Po tváři mu stékal pot, sotva se dokázal nadechnout. Všechno mu ale bylo jedno. Poběží, i kdyby měl třeba padnout a umřít.

  Když spatřil nehybné Lenčino tělo uprostřed místnosti, srdce se mu na pár okamžiků zastavilo. Ještě zrychlil, to se ale jeho tělu nelíbilo. Nohy ho zradily a on se skácel k zemi.

  Ani si toho pořádně nevšiml. Lenka ležela jen kousek od něj. Byla tak blízko. A přitom věděl, že je vlastně mnohem dál. Na místě, kam na ní nikdy nedosáhne.

  Po kolenou se dostal až k ní. Jako v transu vzal do rukou její dlaň a přiložil palec na místo, kde by měla být tepna.

  Čekal. Nedýchal. Určitě jí tluče srdce, drmolily jeho myšlenky. Určitě se každou chvílí probudí. Lenka by přece nikdy... nikdy....

  Nemohla umřít?

  Žádný tep necítil. A když se podíval na její hruď, ani ta se nezvedala. Ruce navíc měla úplně ledové a rty fialové. Sice se Lenky dotýkal, v jejím těle už žádný život ale nebyl.

  Pomalu pustil její ruku a nevěřícně se na svou kamarádku díval. Všechno se mu v hlavě zastavilo, úplně všechno. Jako by se ho jeho tělo snažilo ochránit, znovu se o něj pokoušely mdloby. On ale omdlít odmítal. Nezasloužil si to, nezasloužil si ten svatý klid v bezvědomí.

  Tohle všechno byla jeho chyba. Protože to on dodal Lence sílu, aby se vydala všechny zachránit. V hlavě se mu ozývala slova, která jí řekl, tak jasně a zřetelně, jako by je právě teď pronášel.

  „Možná nevěříš tomu, že jsi Ochránce života, možná jsme si to ani my nemysleli– jenže právě teď musíš ostatním dokázat víc než kdykoliv jindy, že se mýlí.

  Musíš dokázat, že jsi jedna z nás. Protože to ty opravdu jsi."

  Tom se podíval na své dlaně a viděl, jak se třesou. Pořád ještě nebrečel, pořád mu ještě úplně nedocházelo, co se stalo. Lenka je mrtvá? Jak by mohla být? Jak by vůbec někdy mohla umřít?

  Jenže ona opravdu zemřela. Zemřela, protože jsem se bál, že bez ní umřeme my. A tak jsem jí poslal bojovat s Temnou, i když bylo už předem jasné, jak to dopadne. Stálo to v té legendě.

  Jen sotva zaznamenal, že se kolem něj posadili jeho kamarádi. V hlavě mu stále dokola zněla jedna věta, nemohl se jí zbavit, připadalo mu, jako by ho zabíjela zevnitř.

  Ani si neuvědomil, že jí pronáší nahlas, dokud to doopravdy neudělal.

  „Já jsem vrah..." zašeptal. Kamarádi ho nechápali, jak by taky mohli. Nebyli u toho, když posílal Lenku do hor. „U-umřela kvůli mně..." A jak ta slova vyslovil a poslouchal, jak se roznáší po místnosti, došlo mu konečně, že je to všechno skutečné. Ta osoba, co ležela před ním, byla opravdu jeho kamarádka. A nespala, nebyla pouze v bezvědomí. Opravdu byla mrtvá.

  Tom ještě nikdy mrtvého člověka neviděl. A ani ve snu by ho nenapadlo, že první bude zrovna ona.

  Ucítil na svých zádech něčí dlaně. Nezajímalo ho, komu patří. Pohled se mu začínal mlžit, jak se mu do očí hrnuly slzy. Bolest se mu rozežírala hrudí a byla tak silná, že pořádně ani nemohl dýchat. A možná si i přál, aby se už nenadechl.