Živly přírody- nejvyšší živel

Zrádce

Jako o život jsem probíhala místností, šípy z temnot lítaly kolem mé hlavy a zabodávaly se do světel, zdí i váz s květinami. Hlavu jsem si přikrývala rukama, kvůli zlomenému žebru jsem se ale nedokázala pohybovat příliš rychle. Jeden ze šípů se mi zaryl do ramene a já bolestí vykřikla. V očích mě zaštípaly slzy.

  Rychle jsem skočila za náhrobní kámen ve chvíli, kdy mi další šíp jen o centimetr mihl hlavu. Jenže tentokrát jsem ani tam nebyla v bezpečí. Temná, která znovu nechala rozplynout své tělo, se mohla pohybovat naprosto kdekoliv. Byla připravená mi ublížit a zlomit veškerou mou vůli, dokud ze mě nezůstane naprosto nic. Cítila jsem to. Její vztek se rozléhal místností jako neviditelný dým.

  Notak, musíš se soustředit! Okřikla jsem se v hlavě, jenže se zlomeným žebrem a ramenem proťatým šípem to nešlo snadno. Zuby jsem bolestně tiskla k sobě, jen stěží jsem zvládala nekřičet. Připadalo mi, že mi ruka za chvíli upadne.

  „Notak, Lenko," rozezněl se místností pobavený hlas. „Tohle jsi už zkoušela." Náhle se z temnoty vytvořila ruka, popadla mě za kotník a vlekla mě pryč. Vyjekla jsem, nezraněnou rukou jsem chňapla po náhrobním kameni, nebyla jsem ale dostatečně rychlá. Temná ruka mě táhla po hrubém kamenném povrchu, zmítala jsem se a snažila se uvolnit, bolest mi však brala všechnu sílu.

  Když jsem byla dostatečně daleko od hrobu, sevření na mém kotníku se konečně rozplynulo. Lapala jsem po dechu, před očima se mi tvořily černé tečky. Zamrkala jsem, abych se jich zbavila, jenže jakmile jsem znovu otevřela oči... Temná stála přímo nade mnou. Tyčila se do výšky, hleděla na mě, v oku jí cukalo.

  „Je mi z tebe zle." Tvářila se znechuceně, opovrhovala mnou. „Jsi k ničemu, stejně jako byl on. Proč si schopnosti vybraly zrovna tebe, když s nimi nic nezmůžeš? K čemu je na světě člověk s živlem schopným léčit, když nic vyléčit nedokáže?" Hlas měla prostoupený bolestí, zármutkem. Ležela jsem na zemi a nedokázala jsem se pohnout.

  Měla pravdu. Věděla jsem to. A stejné otázky, jaké nyní pronášela, jsem si sama sobě pokládala nesčetněkrát předtím.

  „Nevím," zachraptěla jsem. Špatně se mi dýchalo. „Nikdy jsem to nepochopila. Myslím, že tohle celé je chyba, neměla jsem schopnosti získat já. Neza... nezasloužím si je." Hlas se mi zlomil. Krev mi stékala po rameni a máčela mi oblečení, hlava se mi točila. Zoufale jsem se snažila neomdlít.

  Temná se nad mými slovy uchechtla. Zármutek se jí z hlasu vytratil a zůstala jen krutost.

  „Jsi opravdu jen dítě. První hrdina aspoň bojoval. Ty jen ležíš a brečíš."

  Hleděla jsem jí do tváře. Pohled se mi zamlžoval. Přesto, zmínka o prvním hrdinovi mi vlila do těla aspoň trochu života. Neomdlívej, přemlouvala jsem své tělo. Ještě chvíli vydrž.

  Roztřeseně jsem se nadechla a zopakovala: „Nevím, proč si mě schopnosti vybraly. Nevím, jak...jak můžu za smrt toho chlapce. Jediné, co vím, je..." hlas se mi zatřásl, „že pokud teď přestanu bojovat, zabiješ moje přátele. A to nemůžu dovolit, nikdy to nedovolím." Podepřela jsem se na zdravé ruce, snažila jsem se postavit. Tělo mi úpělo bolestí.

  Pak jsem popadla vázu, která se sem od hrobu zakutálela, a rozbila jí o Temninu hlavu.

  Nečekala to. Já zpola taky ne. Vykřikla bolestí a překvapením, já jsem se rychle vyhrabala na nohy a běžela ke dveřím. Koutkem oka jsem viděla, jak nadává a drží se za hlavu, vlasy jí máčela krev. Srdce mi bušilo jako zvon.

  Přišlo mi, jako by mezi mnou a dveřmi bylo několik desítek kilometrů, belhala jsem se k nim, a přesto se mi zdálo, že stojím na místě. Cítila jsem na zádech pohled Temné, věděla jsem, že si musím pospíšit, kladla jsem jednu nohu před druhou...