Živly přírody- nejvyšší živel

Konec a nový začátek

O dva týdny později

  Dnes je to přesně dva týdny poté, co jsme Gabrielu konečně porazili.

  Téměř mi to všechno připadá jako sen. Ven z rozpadajícího úkrytu jsme se dostali na poslední chvíli, Verča a ostatní nezvládli najít Gabrielu, a tak se vrátili zpět do hlavní místnosti. Naštěstí jsem u sebe měla prsten od Lukáše a dokázala jsem nás všechny přenést ven. Ani Lukáše jsme tam nenechali – viděli jsme, jak se choulí u zdi kousek od nás a dohodli jsme se, že ho musíme vzít s sebou. Přece jen, bez něj bychom celý ten souboj nevyhráli.

  Poté Lukáš odešel. Asi nějak vycítil, že stále nejsme připravení mu všechno odpustit, hlavně ale říkal, že se musí dostat někam hodně, hodně daleko. A řadu věcí si vyřešit. Bylo to podivné loučení, nikdo z nás nevěděl, jak se cítit. Stejně si však myslím, že se s ním ještě setkáme.

  Hlavně jsem mu ale vděčná za to, že neprozradil ostatním, s kým jsem se v místnosti za kamennými dveřmi setkala. Nikdo z nich nic netuší a já se zapřísáhla, že jim to ani neřeknu.

  Každý z nás se změnil a všechny nás to nějak poznamenalo. Je hrozně zvláštní žít po tom všem obyčejný život. Naštěstí pro mě, já mám od obyčejného života hodně daleko.

  Nebo spíš naneštěstí.

  Těžce jsem oddechovala a svírala okraj umyvadla. Zírala jsem na sebe do zrcadla, vztek a úzkost mi svazovaly hrdlo.

  „No tak... no tak, přeměň se," opakovala jsem frustrovaně. Moje černé oči ale odmítaly změnit svou barvu zpátky na modrou, jako by se mi snažily ukázat, že tohle je teď moje podoba. Tehdy v nemocnici byla má přeměna na druhou Lenku jen iluze. Teď už to byla skutečnost.

  Ozvalo se zaklepání na domovní dveře, které jsem slyšela až nahoru do koupelny. Hned vzápětí ho následoval mámin hlas: „Honem, Lenko, pojď otevřít!"

  Znovu jsem pohlédla do zrcadla. Díval se na mě můj vlastní, obyčejný odraz, žádné temné oči, žádná bledá kůže. Úlevou jsem vydechla.

  Seběhla jsem schody do přízemí, a jak jsem kráčela ke dveřím, srdce mi napětím bušilo. Nedočkavě jsem vzala za kliku a otevřela dveře.

  Tom klidně stál na letité rohožce. Jakmile zaznamenal, že jsem otevřela, usmál se.

  Nadšeně jsem vydechla a úsměv jsem mu opětovala.

  Aspoň něco je tak, jak má být.