Živly přírody- nejvyšší živel

Bojovat a neumřít

Následující hodinu jsem běžela, co mi síly stačily. Nesnesitelně mě píchalo v boku, plíce lapaly po dechu a nohy vypadaly, že za chvíli vypoví službu. Přesto jsem utíkala dál. Nemohla jsem se už zdržet ani na vteřinu.

  Po cestě jsem chvílemi přemýšlela, když jsem se zrovna nesnažila neomdlít. Uvažovala jsem hlavně nad tím, co byly hlasy a temnota v lese vůbec zač. Ten pocit, který jsem cítila... byl mi zvláštně povědomý. Přísahala bych, že už jsem se s ním někde setkala, a dokonce víckrát. Ať jsem se ale snažila jakkoliv, nemohla jsem si vzpomenout kde, jako bych ty chvíle měla v mysli zahalené mlhou. Štvalo mě to, neboť mi přišlo, že jsou ty vzpomínky důležité.

  Jak se mi za běhu houpal chalcedon na krku ze strany na stranu, myšlenky mi několikrát zalétly i k němu. Poté, co jsem vyšla z temnoty, jeho světlo zhaslo a už se znovu nerozsvítilo. Vypadal teď úplně obyčejně, ani štěstí už mi nevléval do těla. Věděla o jeho schopnostech Áďa? Říkala přece, že ho dostala od babičky. Co když její babička ovládala nějaký živel a Ádě pouze chalcedon předala?

  Stejně mi to ale přišlo divné. Na začátku všeho jsme si mysleli, že jako jediní ovládáme magickou moc. Pak se ovšem ukázal hnědovlasý chlapec, ovládnul blesky a tím mi zachránil život. A teď Áďa? Jestliže oni mají také sílu, co když je na světě takových lidí víc? Co když nejsme tak výjimeční, jak jsme si mysleli? Nevěděla jsem, jestli bych měla cítit úlevu nebo ještě větší nervozitu. Pomalu mi docházelo, že se děje něco mnohem většího a my přitom víme jen velmi malou část. I chlapec z hor věděl víc než my. Kdyby mi neprozradil, co plánuje Temná, nikdy bychom se nedostali tak daleko.

  Zachmuřeně jsem se zamračila a stiskla modrý kámen v dlani. Z nějakého důvodu jsem cítila, že mi něco utíká. Něco moc důležitého.

. . .

Bylo půl šesté ráno, když jsem dorazila do vesnice, ve které mě přátelé tehdy našli. Procházela jsem uličkami a vyhýbala se pár lidem, které jsem na cestě potkala. S každým dalším krokem se mi srdce víc a víc svíralo. Pruina se v dálce vytahovala do výšky jako obr připravený zašlápnout celý svět.

  Netrvalo dlouho a nohy mě zavedly k místu kousek za vesnicí. Zem byla pokrytá sněhem, světla domů za mými zády sem skoro nedopadala. A tam, pár metrů přede mnou, stál ohořelý strom. Chvíli jsem jen stála a zírala na něj, do mysli se mi vracely vzpomínky. Cítila jsem, jak mi strach a smutek pomalu svazovaly hrdlo, než ho však svázaly úplně, odtrhla jsem od stromu pohled a vyběhla vpřed. Nechtěla jsem se už toulat ve vzpomínkách. Moc by mě to zdržovalo.

  I přesto se mi ale ruce v kapsách jemně chvěly.

  Běhat ve sněhu nebylo jednoduché, zvlášť když byl stále hlubší a hlubší. Za cesty jsem si pozorně prohlížela okolní krajinu, nemohla jsem si však vzpomenout, jestli jsem procházela přesně těmi místy, kudy mě nesl hnědovlasý chlapec. Každý strom mi připadal stejný a třpytivý sníh mi žádné nápovědy také nedával. Pokud jsem tudy už někdy šla, nepamatovala jsem si na to.

  Noha se mi zabořila hluboko do sněhu a já ztratila rovnováhu a pleskla sebou na zem. Zaúpěla jsem a prudce jsem vydechla, abych dostala sníh pryč z nosu. Obličej mi mrzl, oblečení mi promokalo. Rychle jsem se zvedla a promnula si oči. Chladné počasí mě uspávalo.

  Bylo to někdy v tu dobu, kdy jsem si uvědomila, že jsem se ztratila.

  Vykulila jsem oči a rozhlédla se, abych zjistila, kudy jsem přišla. Stopy jsem sice ještě trochu viděla, sníh, který padal z nebe, je ale rychle zasypával. Sněžilo tak moc, že jsem nedokázala pořádně poznat, kde jsem. A už vůbec jsem netušila, jakým směrem je jeskyně.