Živly přírody- nejvyšší živel

Hlasy minulosti

Lenka

  Tiše jsme seděli a poslouchali dešťové kapky, které dopadaly na střechu a vydávaly uklidňující zvuk. Opírala jsem se o postel a nepřetržitě Toma sledovala. Klidně jsem se rozhodně necítila.

  „Je tam už dvacet minut," zamumlala jsem tiše. Nemusela jsem se ani dívat, tušila jsem, jak tváře Lenky a Anet vypadají. I ony měly starosti.

  „Přece bylo od začátku jasný, že se mu to nepovede za pět minut," nadhodila Verča, znělo to ale, že se snaží přesvědčit sama sebe. „Určitě bude v pořádku. Tak lehce se do problémů nedostane." Věděla jsem to, znala jsem Toma docela dobře. Už několikrát jsem viděla, jak silný dokáže být. Tak proč mě starosti neopouštějí?

  Z přízemí se ozval nějaký výkřik následovaný výbuchem smíchu. Zamračila jsem se na zavřené dveře a nevěřícně pronesla: „To si opravdu s mamkou tak rozumí?" Verča se usmála a pokrčila rameny.

  „Vždyť ho znáš, vždycky byl takovej... zajímavej. Že, Anet?" obrátila se kamarádka na dívku tiše sedící u okna. Trhla sebou a pohlédla na nás, vypadala zmateně. Nakonec jen beze slov přikývla a znovu obrátila svůj pohled ven. Opravdu mi dělala starosti.

  „Aspoň máme jistotu, že se na nás mamka nepřijde v dohledné době podívat," zabručela jsem. Sice jsme nevypadali zase tak divně – já seděla před Tomem na zemi, Verča se válela na posteli a Anet zírala na déšť venku. Přesto mi bylo jasné, že je máma poslední dobou podezřívavá víc než obvykle a rychle by jí napadlo, že něco nehraje.

  Tom prudce zalapal po dechu a trhl sebou. Rychle jsem se napřímila a se strachem na něj hleděla. Byl najednou bledý jako stěna, oči měl sice zavřené, jeho víčka se ale chvěla, jak se pod nimi pohybovaly jeho oči. Po tváři mu stékal pot.

  I Verča neohrabaně přišla blíž a klekla si vedle něj. Položila mu ruku na rameno, nijak na ten pohyb ale nereagoval. Se starostí se na mě podívala.

  „Co je s ním?" vyhrkla. Nešťastně jsem zavrtěla hlavou, neměla jsem ani ponětí. Dosud seděl klidně a ani se nehnul... proč najednou vypadal tak zděšeně?

  „Lenko, prober ho," vydala ze sebe vyděšeně Anet. Překvapilo mě, že promluvila, celou dobu byla tiše. Podívala jsem se na ní a pak zpátky na Toma. Nevěděla jsem, co dělat.

  „Jenže co když to není nic hrozného? Pak by to bylo všechno zbytečné..." hlesla jsem. Nechtěla jsem, aby si ublížil, co když ale není v takovém nebezpečí? Ještě ani nic nevyznačil do mapy.

  „Co na tom sejde, když ho někdo zraní nebo dokonce..."

  „Anet, notak," otočila se na dívku Verča. „Já mám o něj taky strach, nemůžeme to ale tak rychle ukončit. Jsem si jistá, že by to ani Tom nechtěl." Anet se na nás dvě dívala nevěřícně, nic dalšího ale neřekla. Jen si pro sebe zavrtěla hlavou a vrátila se ke svému pozorování dešťových kapek.

  Připadala jsem si hrozně sobecky.

  „Přestaň," praštila mě Verča do ramene a já uraženě vyjekla.

  „S čím?"

  „S těmi pochybnostmi a strachem. Musíme mu trochu věřit, nic jiného se dělat nedá. A když se zraní, uzdravíš ho, jasný? Jako jsi uzdravila mě." Aby svá slova dokázala, kopla mě pravou nohou do lýtka. Zamračeně jsem si zasažené místo mnula, doopravdy jsem byla za její slova ale ráda.

  Zabodla jsem pohled do Tomovy vyděšené tváře.

  Prosím, buď v pořádku.

. . .