Živly přírody- nejvyšší živel

Vlastní síla

Lenka

  Prudce jsem otevřela oči. Světlo sálalo z mých rukou a přímo přede mnou se shlukovalo do zvláštního, kulatého tvaru. Vypadalo skoro jako štít, který nás bránil před temnou silou Kristiána. Nevěřícně jsem na svou moc zírala, chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem ji vytvořila já. Neměla jsem nejmenší ponětí, že něco takového živel léčení vůbec dokáže. Jak jsem to udělala?

  Trvalo to ale jen pár vteřin. Světlo sláblo a temnota se přes něj drala k nám. Ohlédla jsem se na dvojčata a vykřikla: „Běžte!"

  Anet, která dosud stála před Leem a bránila ho vlastním tělem, se konečně vzpamatovala. Jen krátce se na mě podívala, než popadla svého bratra a snažila se ho odtáhnout co nejdál. Při pohledu na krev ve sněhu se mi sevřelo srdce.

  Světlo zhaslo. Můj pohled se setkal s tím Kristiánovým. V očích se mu zalesklo. Pak se proti mně temnota rozletěla v plné síle.

  „LENKO, BĚŽ!"

  Verči hlas se roznesl okolím jako sněhová vánice a probudil mě z transu. Vrhla jsem se na stranu a tvrdě dopadla do sněhu, temnota se prohnala jen kousek od mého obličeje a narazila do stromu desítky metrů za mnou. Jeho větve zčernaly a kořeny uschly. S ohlušujícím úderem se skácel k zemi.

  Zhrozeně jsem sledovala mrtvý strom. Kdyby mě Kristián zasáhl... Pohlédla jsem na něj, na jeho oči zalité temnotou. Díval se na mě s nicneříkajícím výrazem, ani se nehnul. Proč nic nedělá?

  Nemínila jsem tam jen tak čekat a zjišťovat to. Vyhrabala jsem se na nohy a rozeběhla se k Anet a Leovi, Verča k nim právě taky přibíhala. Přes půlku obličeje se jí táhla krvavá rána. Cítila jsem, jak se mi v hrudi probudil vztek. Měla jsem být rychlejší.

  Naposledy jsem se ohlédla na Kristiána, stále tam ale stál a nic nedělal. S bušícím srdcem jsem si klekla k Leovi a podívala se na jeho rudé oblečení.

  „Co se mu stalo?" hlesla jsem. Anet, která se snažila zadržet slzy, nedokázala odpovědět. Verča se na mě zachmuřeně podívala.

  „Kristián se tu objevil jen chvíli potom, co jsme dorazili," zamumlala s vinou v hlase. „Leo, on... celou dobu měl hrozný vztek, vyčítal si, že tě nedokázal ochránit, že neudělal víc pro Lukáše. Když viděl Kristiána, neudržel se a zaútočil na něj. Jenže teď..." hlas se jí zlomil. Vyhrnula mu triko a ukázala mi tak jeho břicho. Z toho, co jsem viděla, se mi udělalo špatně.

  Leovi zela na boku hluboká rána, tekly z ní proudy krve a barvily zem kolem něj. Přerývavě dýchal, oči měl zavřené a kůži děsivě bledou. Děkovala jsem Bohu za to, že byl vůbec naživu, protože takové zranění... jiní by ho nejspíš nepřežili. Měla jsem pocit, že jediné, co ho drželo naživu, byla jeho vůle bojovat.

  Krucinál, Leo. Proč se vždycky do všeho vrháš sám?

  Panika mi v těle narůstala a strach mi postupoval hrdlem, teď jsem se ale sesypat nemohla. Chytla jsem Anet za ruku a dala její dlaň na Leovu ránu.

  „Anet, musíš na tu ránu co nejvíc tlačit, aby neztratil víc krve, rozumíš?" vychrlila jsem na ní ve spěchu. Vyděšeně se na mě podívala a já viděla, jak moc se o svého bratra bojí. Rozhodně jsem se jí zahleděla do očí. „Neboj se, nenechám ho umřít, za každou cenu ho zachráním. Teď ale potřebuju tvoji pomoc, jo? Zvládneš to?" Roztřeseně se nadechla, pak přikývla. Položila na Leovu ránu obě dlaně a zatlačila celou svou silou.

  V duchu jsem jí děkovala za její statečnost. Měla jsem pocit, že ve vteřině omdlím. Obrátila jsem se k Verče.

  „Hlídej Kristiána," pronesla jsem tlumeně. „Zatím tam jenom stojí, ale nevím, jak dlouho to tak zůstane. P-potřebuju čas." Dívala jsem se na ní s prosbou v očích, i ona se na mě zadívala a ve vteřině přikývla. Snažila jsem se nedat svůj strach najevo, pokud ho ale někdo poznal, byla to určitě Verča. Postavila se před nás a nervózně sledovala muže stojícího opodál. Byla připravená ve vteřině zaútočit.