Živly přírody- nejvyšší živel

Šepot a vzdor

„Lenko," šeptal. „Lenko..."

  Nejdřív jsem si myslela, že blouzním, místnost se kolem mě hroutila a já si byla jistá, že jsem přišla o rozum. Hlas ale neutichal, šeptal stále dál, pokaždé více naléhavěji. Postavila jsem se a rozhlédla se. Je možné, že se Gabriela vrátila a teď si se mnou hraje? Šepot ale nezněl jako její hlas. Nedokázala jsem ho k ničemu přirovnat.

  „Lenko, pojď blíž..."

  Pohled mi padl na opačnou stranu místnosti. Byla ponořená v temnotě, všechna světla někdo zhasl. Přimhouřila jsem oči a zamžourala.

  „Vidím, že se díváš, Lenko."

  Polil mě chlad. Hlas naprosto jistě vycházel z té tmy, nikdo tam ale nestál. Jediné, co jsem viděla, byly dveře. Těžké, kamenné dveře, naprosto rozdílné od těch ostatních.

  Upřeně jsem je sledovala... a přišlo mi, že se o kousek, jen o centimetr pootevřely. V místnosti nebylo žádné okno, kterým by procházel vítr. Pohnuly se samy od sebe.

  Nebo je někdo pootevřel.

  Škvírou ve dveřích nebylo vidět nic než tmu. Hleděla jsem do ní, a měla jsem pocit, že v ní něco je.

  „Vím, co chceš. A můžu ti to dát," zašeptal někdo uvnitř. Nevím, jak bylo možné, že jsem ho mohla slyšet, všude kolem padalo kamení a vydávalo ohlušující rány. Přesto jsem hlas slyšela naprosto zřetelně.

  „Co jsi zač?" promluvila jsem tiše, nedůvěřivě. „A co ode mě chceš?"

  Ozval se sotva slyšitelný smích. Dveře se pootevřely ještě o kousek.

  „Nezáleží na tom, co chci já," řekl. „Záleží na tom, co ti můžu dát."

  Srdce se mi rozbušilo. Třeštila jsem oči do tmy.

  „A co... mi můžeš dát?" vydala jsem ze sebe bez dechu.

  Chvíli bylo ticho. Puch krve se mi dral do nosu.

  „Přijď a uvidíš."

  Zachvěla jsem se, o krok jsem ustoupila. Náhle jsem měla pocit, že jsem u dveří moc blízko, i když stály až na druhé straně místnosti. Připadalo mi, že mě věc zevnitř může každou chvíli chytnout za kotníky a stáhnout k sobě.

  „Přece nečekáš, že ti budu jen tak věřit," hlesla jsem přidušeným hlasem. „Nevím o tobě nic. Ať mi chceš nabídnout cokoliv, nestojí to za to."

  „Opravdu?" zeptal se, a skoro to znělo, jako by se usmíval. „Myslel jsem, že ho chceš zpátky."

  Krev mi ztuhla v žilách. Podívala jsem se na Toma, stále se bez života díval do stropu. Jeho úsměv najednou nevypadal tak hřejivě.

  „Koho?" šeptla jsem.

  Tom ke mně pomalu otočil svou hlavu. Skelné oči se zadívaly přímo na mě. Otevřel svou fialovou pusu a chraplavě řekl: „No mě přece." Vytřeštila jsem oči, výkřik se mi zastavil v hrdle. Klopýtla jsem dozadu, botou jsem zavadila o kámen. Tvrdě jsem dopadla na zem.

  Zamrkala jsem, jenže když jsem na Toma pohlédla znovu, zase nehnutě ležel a hleděl do stropu. Vůbec nevypadal, jako by se před vteřinou pohnul nebo promluvil. Rychle jsem oddechovala, bylo mi na omdlení.

  Prudce jsem se otočila ke kamenným dveřím. Zase byly o kousek víc otevřené.

  „Proč to děláš?" vydala jsem ze sebe rozechvěle. Srdce mi naráželo do hrudi, jako by ji chtělo prorazit.