Živly přírody- nejvyšší živel

Štěstí nezanikne

  Seděli jsme mlčky vedle sebe a sledovali večerní zapadající slunce. Každý pohyb hodinové ručičky prořízl ticho mezi námi a pak zase zmizel, znovu a znovu. Cítila jsem, že mi buší srdce rychleji, než by mělo a nepochybovala, že Tom to má zrovna tak.

  To, co mi právě řekl... plán, který ho v mysli nejspíš mnoho dní užíral... zdálo se to tak nepředstavitelné, nereálné. A hlavně nebezpečné.

  Otočila jsem hlavu a podívala se mu do tváře. Viděla jsem, že můj pohled vycítil, oční kontakt se mnou ale nenavázal. Byl vyděšený, to jsem hned poznala. Ani jsem se mu nedivila. Stálo spoustu odvahy jen ta slova pronést, ale že by je měl i naplnit... co když se něco pokazí?

  „Tome..." začala jsem, ale přerušil mě.

  „Já vím," zvedl ruku, aby tok mých slov zastavil dřív, než vůbec začal. „Vím, jak to zní. A je mi taky jasný, co všechno bych mohl ztratit. Jenže, Lenko..." podíval se mi do očí a na chvíli se odmlčel.

  „Máme jinou možnost?"

  Narovnala jsem svá shrbená záda a vyhrkla: „Dohodli jsme se přece, že se zajdeme podívat do jeskyně v horách po nějakých stopách. Není to sice nic moc, ale proč to teď měnit za plán, který tě určitě ohrozí?" Vrtěla jsem odmítavě hlavou. Živě jsem si pamatovala, jak zlomeně vypadal, když se mi pár dní zpátky svěřil s něčím, co nikomu jinému ještě neřekl. Nechtěla jsem, aby si musel procházet tím, co ho tak moc děsilo.

  „Moc dobře víš, že takový plán nestačí," zabodl pohled do země. „Sebere nám to spoustu času, a navíc si myslím, že tam stejně nic nenajdeme. A pokud přece jen objevíme nějaký stopy, nejspíš je tam nastrčí Kristián nebo Lukáš, bude jim jasné, že se tam zajdeme podívat. Jediný, co na svý straně máme, je moment překvapení – Temná neví, kdy si pro knihu přijdeme. A kdybychom se vydali do hor, o tu výhodu bychom přišli."

  Tušila jsem, že má pravdu, ale stejně mi přišlo, že tak to být nemá. Nemůžu nechat ostatní, aby ohrožovali svůj život víc, než bylo nutné. Od toho jsem se zpátky přece nevrátila, ne?

  „Je to hrozně riskantní," zavrtěla jsem hlavou, dnes už aspoň posté. Pokrčil rameny.

  „Všechno, co od týhle chvíle uděláme, bude riskantní. Bylo nám přece jasný celou dobu, že abychom Temnou porazili, musíme něco obětovat. A navíc," pousmál se mírně, „nemáme jistotu, že se mi opravdu něco stane. A budeš u toho ty." Poslední větu řekl tak uvolněně, jako by za každou cenu věřil, že to zvládnu. Moje srdce nevědělo, jestli se má ponořit do hřejivého pocitu nebo se vinou rozpadnout. Nebyla jsem taková, za jakou mě měl, ale to samozřejmě nemohl vědět.

  Povzdechla jsem si. Něco mi napovídalo, že ačkoliv se Tom bál, už se rozhodnul. A já mu to pravděpodobně vymluvit nedokážu.

  „Přišel jsem ti to říct, protože jsem myslel, že bys to měla vědět první," zamumlal s pohledem upřeným ven. Slunce se mu odráželo v očích a prozařovalo jeho obavami staženou tvář. „Jsi jediná, komu jsem o tom řekl a kdo by mi s tím dokázal pomoct. Je mi líto, že tě s tím musím zatěžovat tak brzo po tom... co ses vrátila. Bez tebe to ale nepůjde." Zahleděl se mi do očí s prosbou a vírou zároveň. Sledovala jsem jeho tmavé duhovky, které ve svitu slunce zářily skoro jantarovou barvou. Cítila jsem, jak se mi útroby v těle stahují.

  „Ještě ani nevím, jestli se mi vrátily schopnosti," hlesla jsem. Pochyby mi cloumaly myslí jako přívalová vlna a já se jich nemohla zbavit. Co když místo léčivé síly povolám tu... temnou?

  „To můžeme jednoduše vyzkoušet, až přijdou i ostatní. Já vím, že tomu asi nevěříš, ale ty to zvládneš, Lenko. To je mi jasný víc než cokoliv jinýho." Dál se mi díval do očí a já zase do těch jeho. Na chvíli mi přišlo, že se všechno okolo, i rušivé tikání hodin, naprosto vytratilo. Zůstal jenom jeho přesvědčený a vyděšený pohled.