Živly přírody- nejvyšší živel

Mnoho místností a mnoho knih

Srdce se mi rozbušilo nadšením. Rozběhla jsem se k němu, vítr přicházející z bouře do mě nemilosrdně narážel a snažil se mě zastavit. Přesto jsem nezpomalovala.

  „Tome! Tome!" zavolala jsem a zamávala. Sledovala jsem, jak se prudce otočil, a když se naše pohledy setkaly, hned se za mnou taky rozeběhl. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, až jsem skoro zapomněla, co se děje ve skutečném světě.

  Vzdálenost se mezi námi rychle zmenšovala a já už téměř rozpřahovala ruce, připravená ho obejmout. Jakmile ale přiběhl dostatečně blízko, abych mu pořádně viděla do tváře, zarazila jsem se.

  Přes půlku obličeje, od spánku ke rtům, se mu táhla hluboká jizva. Přecházela mu přes pravé oko a barvila se do černa, připadalo mi, že skoro pulzovala. Nejvíc mě ale vyděsilo to oko.

  Bylo celé černé. Přesně jako oči Kristiána.

  Všiml si, jak zaraženě se tvářím, a pro jistotu zastavil pár kroků ode mě. Nervózně sklopil pohled k zemi.

  „Lenko, přísahám, že..." začal, ale nestihl to dokončit. Došla jsem těch pár kroků k němu a pevně jsem ho sevřela v objetí.

  „Co se ti stalo?" zašeptala jsem zhrozeně. Chvíli jen překvapeně stál, než mi objetí opětoval. Pár vteřin nic neříkal, jako by si přál, aby to hučící vítr okolo řekl za něj. Cítila jsem, jak se třese.

  „Nevím, co to se mnou udělá," hlesl nakonec. V hlase měl strach. „Proto musíme mluvit rychle. Neměla bys být tak blízko u mě, nevím, jestli neztratím kontrolu a..." Nedokázal větu dokončit. I tak jsem ho nepustila. Ať už nad sebou ztratí kontrolu nebo ne, ať už se mi bude snažit ublížit nebo ne... nezáleželo mi na tom. Nebála jsem se ho, ne po tom všem, co se stalo. A neplánovala jsem ho opustit.

  Odtáhla jsem se od něj, jednu ruku jsem stále měla na jeho rameni. Zblízka vypadala ta jizva ještě hůř. Po zádech mi přeběhl mráz.

  Všiml si, kam se dívám. „Není to tak hrozné," snažil se usmát, moc mu to ale nešlo. „Ani... ani to nebolí. Jenom se mi přes to černé oko trochu špatně kouká." Myslel to jako vtip, hlas se mu při těch slovech však zachvěl. Tak moc jsem si přála, abych ho mohla vyléčit, jenže tady, ve snech, to nešlo. Vlastně jsem netušila, jestli to půjde i ve skutečném světě.

  „Je mi to tak líto," zamumlala jsem tiše. „To, jak tě kvůli nám mučili, a teď tohle..."

  „Nedělej si s tím starosti," řekl rychle. „Není to vaše vina. Neměl... neměl jsem se nechat chytit. O to tady ale nejde, Lenko." Vážně se mi podíval do očí. Přikývla jsem, ačkoliv jsem se nemohla zbavit pocitu viny.

  „Já... já vím. Musíme vymyslet, co dál. Nemůžeme se nechat jen tak zabít." Rychle zavrtěl hlavou a chytl mě za ruku, kterou jsem měla na jeho rameni. Zmateně jsem mu pohlédla do tváře.

  „Ne. Jde o něco jiného. Já... zjistil jsem, kde Temná schovává knihu."

. . .

Tom

Před pár hodinami

  „Zdravím, Tome. Konečně jsi dorazil." Chladný hlas se rozezněl místností a ozvěnou se vracel zpět k chlapcovým uším. Tom vzhlédl, v očích děs. Srdce se mu divoce rozbušilo.

  Stála tam. Mladá žena s bledou kůží a ledově mrazivýma očima se na něj upřeně dívala, koutky úst měla zvednuté nahoru, přesto si byl Tom jistý, že se neusmívala. Byla u jeho obličeje tak blízko, že cítil její dech na své tváři. Kolem bylo naprosté ticho.