Živly přírody- nejvyšší živel

Plamen odhodlání

„Ne."

  Tom se na Verču nevěřícně podíval a vyhrkl: „Verčo, jak jinak myslíš, že-"

  „Říkám ne," zavrčela. V místnosti se rozhostilo ticho, jak si dívka s Tomem neústupně hleděli do očí. Já jsem stála kousek vedle, neschopná slova.

  To je šílené.

  „Tak mi řekni," pronesl Tom chladně, pohledem neuhýbal, „jaký plán máš ty. Určitě tě něco skvělého musí napadat, když jsi tak moc proti." Verča se na něj dívala stejně odhodlaně, bylo ale poznat, že neví, jak odpovědět. Místo toho vyštěkla další naštvaná slova.

  „Přestaň s tím, sám prostě nepůjdeš. Uvědomuješ si vůbec, co by se stalo, kdyby tě odhalili?" Pohled v chlapcových očích ještě víc zvážněl.

  „Neodhalí."

  „To si jako myslíš, že jsi neporazitelný?" zvýšila hlas.

  „A ty si myslíš, že mi můžeš rozkazovat?" vrátil jí to. Leo se zamračil a chytl svého kamaráda za rameno. Tom sebou trochu zakymácel, stále byl z léčení oslabený.

  „Tome, tak nás chvíli poslouchej. Před chvílí jsme ani nevěděli, jestli přežiješ, a teď se chceš hnát sám do jejich úkrytu? Vždyť akorát umřeš!" Viděla jsem na něm, jak moc se o něj bojí. Po tom, co se stalo s Lukášem, nejspíš nesnesl pomyšlení na to, že by ztratil někoho dalšího. Chvíli si navzájem hleděli do očí, jenže Leo se netvářil tak neústupně jako Verča, nezáleželo mu na tom, jestli přijde o svou hrdost. V prvé řadě nechtěl přijít o Toma.

  Černovlasý chlapec to poznal a frustrovaně si povzdechl. Přejel nás všechny pohledem.

  „Vy byste mě měli poslouchat," řekl už o něco mírněji. „Jestli se teď všichni vydáme pro knihu, dřív nebo později si nás někdo všimne, akorát bychom se prozradili. Navíc, já můžu procházet stíny, jenže nemám tolik síly, abych vás skryl všechny. Takhle to bude mnohem jednodušší a jistější." Tušila jsem, že má pravdu a mysleli si to i ostatní, i když to nikdo nevyslovil. Jenže nechat Toma, aby se sám vydal za Temnou? Tolik věcí se může pokazit, a když bude sám, nikdo mu nepomůže.

  Verča odmítala ustoupit, mračila se teď ještě víc. V záchvatu vzteku vyhrkla: „A co budeme dělat my? Sedět na zadku?" Tom se na ní opatrně podíval, koutky úst mu zacukaly.

  „Můžete i ležet."

  V tu chvíli jsem si opravdu myslela, že se na něj Verča vrhne a zkope ho do kuličky.

  „Počkej," natáhla jsem před ní dlaň, abych tomu zabránila, ačkoliv jsem měla taky nutkání mu jednu vrazit. „V tomhle má pravdu, Verčo. Pět lidí je moc, hned by nás odhalili." Překvapeně se na mě podívala, ruku zatnutou v pěst spustila podél těla.

  „Takže s tím souhlasíš?" zamumlala nevěřícně. Polkla jsem.

  „Já... já nevím," vydala jsem ze sebe zoufale. „Jeden člověk by měl určitě větší šanci dostat se do úkrytu než všichni dohromady. Je to ale hrozně nebezpečný, bude tam Temná, Kristián i ten číšník, ať je to kdokoliv. Musíme to víc promyslet a připravit další plán, kdyby tohle nevyšlo." Znovu se pokoj ponořil do ticha, protože jsem jen vyslovila to, co jsme si mysleli všichni. Jenže co dalšího můžeme udělat? Jak máme něco vymyslet, když ani nevíme, proč se tohle všechno děje?

  Podívala jsem se na hodiny. Ručičky ukazovaly pět minut po šesté, venku se začínalo stmívat. Teď, když jsme zjistili, že Temná shání více lidí na svou stranu, jsem si ani doma nepřipadala v bezpečí. Jako by se mohlo ve stínech venku objevit cokoliv.