Živly přírody- nejvyšší živel

Slib už jednou slíbený

Nemám tušení, jak dlouhá doba uběhla od mého setkání s Temnou. Mohli to být dny, týdny nebo dokonce měsíce a já to nebyla schopná poznat. Přišlo mi, jako bych strávila v té tmavé a zatuchlé jeskyni roky. 

  Hlavu jsem měla v jednom ohni, bylo mi, jako by se mi do spánku zabodávala ostrá dýka. Oči mě nevydržitelně bolely od únavy- nezavřela jsem víčka od té doby, co magie Temné vyprchala a i když jsem už neměla pocit, že mě někdo sleduje, strach mé tělo neopouštěl.

  Kdykoliv jsem se chtěla třeba jen na chvíli vyspat,  ta zrůda se objevila znovu a použila na mě svá kouzla. Nikdo mi nedával jídlo, jen se čas od času objevil Lukáš s miskou vody. Mé tělo bylo vyhublé a slabé.

  Neutrpěla jsem jen fyzická zranění, ale také psychická. Temná si moc často zahrávala s mou myslí, takže jsem za chvíli začínala zapomínat důležité informace. Své jméno jsem si sice jakž takž pamatovala, kde jsem ale vyrůstala, to mi bylo čím dál víc skryté. Neměla jsem tušení, že mám nějaké schopnosti nebo snad kamarády.

  Jinými slovy, všechny pěkné vzpomínky se z mé hlavy vytratily a zůstaly jen ty špatné. Na vše hrozné a smutné jsem si pamatovala se všemi detaily, snad ještě lépe než dřív. Bylo to k nevydržení. Několikrát jsem se přistihla, že si přeju zemřít. 

  Místností se rozlehly přibližující se kroky a já hned věděla, co bude následovat. Instinktivně jsem se chytla za zlatý krystal na zápěstí, ačkoliv jsem si jen matně vzpomínala, k čemu slouží. Rozbušilo se mi srdce. Pevně jsem přivřela víčka k sobě.

  Přicházející ženu můj výstup rozesmál. Stoupla si přede mě a chvíli si mě prohlížela.

  ,,Vidím, že už jsi pochopila, co tě čeká," poznamenala. Oči jsem nechávala pevně zavřené a modlila se Bohu, aby mě zbavil toho utrpení. Mlčela jsem.

  ,,Tak ty mi nic neřekneš?" její hlas se o trochu přiblížil, popošla pár kroků ke mně. ,,Nevadí. Až budu přímo před tebou mučit a zabíjet tvoji rodinu, tvé přátele... třeba se konečně odhodláš ke slovu." 

  ,,Nemám rodinu, nemám ani přátele," hlesla jsem a kolena si přitiskla blíže k tělu, jako bych se snad snažila utéct před tou zrůdou. 

  ,,Máš, jen si na ně nepamatuješ. Ale neboj se- až si pro tebe sami přijdou, vrátím ti vzpomínky, abys mohla s plným vědomím vidět, jak umírají."

  ,,Jsi netvor..." 

  ,,To mi řeklo už hodně lidí," pokrčila rameny. ,,Nijak mě to netrápí." 

  Otevřela jsem oči právě včas, abych viděla, jak natahuje ruku před sebe. A ten pocit tu byl znovu- svírající temnota, ukrutný strach a můj vlastní řev. Tentokrát jsem však byla moc vyčerpaná, moc zničená a zlomená, než abych udržela vědomí při smyslech. Tma všude kolem mě pohlcovala, křik a jekot neznámých se po mně sápal, volal mě k sobě... až nakonec všechno zmizelo. 

  Propadla jsem se do černa s přáním se už nikdy neprobudit.

. . .

  Otevřela jsem oči. Ležela jsem na tvrdé zemi, kolem mě se rozprostíral jakýsi ostrov. Chvíli jsem jen nepřítomně zírala na modrou oblohu a byla bych tak také zůstala, kdyby se neozvala hromová rána, která mě vylekala a donutila vstát. 

  Rozhlédla jsem se po krajině a jakmile jsem zahlédla moře, došlo mi, že nejsem na normálním ostrově. Voda všude kolem byla černá jako uhel, narážela na skály ostrova, až se chvíli zdálo, že se snad přeleje přes okraj a srazí mě k zemi. Nad mořem se skláněla a burácela mohutná bouře, každou další vteřinou se přibližovala.