Živly přírody- nejvyšší živel

Zmatený dílek skládačky

Na to, co se po mém omdlení stalo, jsem si už nikdy nevzpomněla. Občas mi hlavou probleskly trhané obrazy, slyšela jsem tlumené hlasy a tichý hukot jedoucího auta. Cítila jsem horko, které polévalo celé mé tělo a bolest, jež stejně za pár vteřin zmizela, jak jsem se stále více a více propadala do temna. Nebála jsem se. Nepřipadala jsem si smutná, šťastná ani ztracená. Necítila jsem nic, jen jsem klidně plula tmou bez myšlenek a otázek.

Jen jednou se mi myslí prodrala zvědavá myšlenka, která uvažovala, zda jsem ještě stále naživu. Rozhodně jsem si tak nepřipadala... neměla jsem se čeho chytit, čím se ujistit o opaku. Ani to mě ale neděsilo. Vždyť na tom nezáleží... zahučelo mi s klidem v hlavě a já se zase ponořila do ničeho.

Auto sebou trhlo. I já jsem sebou leknutím cukla. Ucítila jsem pevný stisk, se kterým někdo svíral mou ruku.

Počkat... někdo mě drží za ruku?

Připadalo mi to tak zvláštní, ačkoliv jsem netušila proč.

To znamená... že nejsem mrtvá?

Tato myšlenka mě na pár chvil vytrhla z omámení a já jsem všechno okolo najednou vnímala jasněji. Zvuk auta. Hlasy, které již nebyly tak tiché a tlumené. Povědomá citronová vůně. A hřejivá dlaň, která bez přestání svírala mou ruku.

Emoce se do mě začaly valit jako vlna, která právě protrhla hráz. Cítila jsem se vyděšeně, zmateně a nechápavě. Netušila jsem, co se děje, nevěděla jsem, jak jsem se ocitla v autě a kdo jsou lidé kolem mě. Chtěla jsem vědět, proč se nemůžu hýbat, proč cítím úpěnlivou bolest a obrovské horko. Připadalo mi, že ležím uprostřed mohutného požáru. Potřebovala jsem se nějak schladit, něčeho se napít, ale abych to mohla udělat, musela bych otevřít oči a zvednout se.

A to mi z nějakého důvodu nešlo.

Dech se mi panikou zrychloval, srdce bilo rychleji a rychleji. Co se to děje? Kde to jsem? Proč se nemůžu hýbat? Cítila jsem, jak se mi po tvářích valil pot a u očích se míchal se slzami. Chtěla jsem se vrátit do toho příjemného temna, do klidu, jež jsem ještě před chvilkou cítila, ale ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem toho dosáhnout.

Pak jsem najednou ucítila, jak mi neznámá osoba stiskla ruku ještě pevněji. Připadalo mi to jako konejšivé, uklidňující gesto a z nějakého důvodu jsem se opravdu trochu zklidnila. Nechápala jsem, proč se to stalo, byla jsem za to však vděčná. Kdybych neuklidnila své splašené srdce, hrozilo by, že mi vyletí z těla.

,,Je to v pořádku," zašeptal někdo v blízkosti mé hlavy. Hlas měl unavený a klidný, s podtónem pochyb a starostí. ,,Nic se neděje. Za chvíli budeme doma."

Doma?

Snažila jsem si vzpomenout, kde takové doma je. V hlavě jsem měla naprosto vymeteno. Vzpomínky na chvíli před mým omdlením se mi však pomalu vracely do mysli.

Ležela jsem na zemi špinavá od krve... slyšela jsem hlasy přátel, které se stále přibližovaly... cítila jsem neutuchající zimu a bolest... někdo zvolal mé jméno... viděla jsem tváře těch, které jsem dlouhé týdny ani jednou nespatřila...

A omdlela jsem.

,,T... Tome?" vyrazila jsem ze sebe tak tiše a chraplavě, až jsem netušila, jestli to chlapec vůbec zaslechl. Věděla jsem ale, že to tak má být- jakmile jsem si vzpomněla na to, co se stalo, dokázala jsem poznat hlas chlapce, který před chvilkou promluvil. To on volal mé jméno, když mě spatřil ležet na zemi. To on, společně s Anet a Leem mě zachránili a vezli mě domů.