Živly přírody- nejvyšší živel

Mysl v temnotách

Verča, Anet, Leo.

Místností se nesl zuřivý křik.

Tom, maminka, Ema.

Skřípění meče vytáhnutého z pochvy se mi bolestivě zarylo do uší.

Ochránci života. Přátelé.

Ozvaly se přibližující kroky.

Rodina.

Po hrudi mi přejelo nabroušené ostří. Vykřikla jsem. V mysli jsem se i nadále soustředila na jména těch, kteří pro mne znamenali všechno.

Verča, Anet, Leo. Tom, maminka, Ema. Ochránci života. Přátelé. Rodina.

Útoky nabíraly na síle. Bolestí mě v očích štípaly slzy, s každou další ranou jsem zaječela. Po chladné podlaze tekla rudá krev.

Nezapomenu na ně, nemůžu na ně znovu zapomenout. Verča, Anet, Leo...

Žena, jež způsobila všechnu mou bolest, se mocně vypínala nad mým bezvládným tělem.

Maminka, Ema, Ochránci života...

Křičela na mě spoustu naštvaných slov, já jsem je ale nebyla schopná poslouchat.

Přátelé. Rodina.

Natáhla ruce před sebe, její dlaně naplnila temnota. A mně v tu chvíli ztuhla krev v žilách. Ne proto, že bych se bála toho, co přijde...

...ale proto, že jsem na někoho zapomněla. Udeřilo mě to jako ta nejsilnější rána do břicha, myšlenka, že jsem si nemohla vybavit jedno jediné jméno.

Mysli, no tak, mysli...

Magie, temná jako samotné zlo, mě prudce zvedla do vzduchu.

Vzpomeň si, musíš si vzpomenout...

Najednou jsem se rychle rozlétla ke stěně jeskyně a silně do ní narazila. Neměla jsem už sílu křičet. Bezvládně jsem dopadla na zem. Cítila jsem, jak mi v těle křuply nějaké kosti. Nechtěla jsem tomu věnovat pozornost. Jediné, co jsem chtěla, bylo vzpomenout si.

  Jedno jediné jméno, jeden jediný člověk... nesmíš ho znovu ztratit...

  Jak jsem se ale pokoušela rozpomenout, mysl mi vymazávala další a další jména. Snažila jsem se je zachránit, soustředila jsem se na ně jak nejvíc to šlo, a i přesto... i přesto jsem zapomněla na ty jediné, kteří vháněli do mého života světlo. Dovolila jsem, aby je temná magie té zrůdy odnesla pryč. Selhala jsem. Už zase.

  Neměla jsem sílu vstát. Přes mé polámané tělo by to snad ani nešlo, v tu chvíli mi však chybělo něco mnohem důležitějšího- odhodlání. Mlžným pohledem jsem sledovala osobu v temné kápi, trhala jsem sebou, kdykoliv se proti mě rozmáchla mečem a křičela, když na mě použila svou temnou moc. V puse jsem cítila silnou kovovou chuť krve, která mi jen dokazovala, že je tohle všechno skutečné.

  Najednou jsem si mimoděk pomyslela, že by se nic z toho nestalo, kdybych se onoho osudného večera nevydala do knihovny. Nepamatovala jsem si přesně, proč nebo s kým jsem se tam vydala, věděla jsem však, že to bylo poprvé, co jsem se setkala s Temnou. Děsilo mě, jak moc živě jsem si její slova pamatovala.

Obklopila mě tma. V knihovně se svítilo, jen já stála ve víru tmy.

A z té tmy se ozval ženský drsný hlas: ,,Takže jsi to ty. Ubohé lidské dítě. Pověz, jaké máš schopnosti? V čem jsi tak výjimečná?"