Živly přírody- nejvyšší živel

Tanec slov

Prudce jsem se otočila a pohled mi padl na muže stojícího těsně vedle mě. Z hrdla se mi vydral zděšený výkřik, hrabala jsem se od něj co nejdál, jenže jsem znovu ztratila rovnováhu. Málem bych se zřítila k zemi, kdyby mě nezachytila velká silná ruka.

  „Jste v pořádku, slečno?" zeptal se ten muž. S hrůzou jsem na něj hleděla, snažila jsem se mu vytrhnout. Jakmile si všiml, že mi není jeho stisk příjemný, pustil mě a omluvně se na mě podíval: „Je mi líto, pokud jsem vás vyděsil."

  Popošla jsem pár kroků dozadu a konečně si ho pořádně prohlédla. Vypadal jako docela obyčejný dospělý muž, na sobě měl džíny a košili, přes rameno mu visela taška. Jeho hnědé oči se na mě se starostí dívaly skrze brýle, světlé vlasy měl učesané a upravené. Je tohle ten člověk, co mě sledoval? Pomyslela jsem si panicky.

  „Co – co chcete?" vykoktala jsem, ruce jsem měla natažené před sebou, aby poznal, že se nemá přibližovat. Ačkoliv jsem pochybovala, že by ho dokázala zastrašit malá holka. Přívětivě se na mě usmál a o krok se vzdálil. Hned jsem se cítila o něco bezpečněji.

  „Nechci vám ublížit," ujišťoval mě hned a ve tváři se mu neodráželo nic než upřímnost. „Slyšel jsem nějaký hluk, tak jsem se šel podívat, co se děje, a viděl jsem, jak padáte. Chtěl jsem jenom pomoct. Není vám nic?" Celé tělo mě bolelo, na to jsem ale myslet nedokázala. Udivilo mě, jak slušně se mnou ten muž mluvil. Nedokázala jsem uvěřit, že by byl on tím, kdo mě celou cestu sledoval.

  A i kdyby mě opravdu sledoval, proč by mi pak přišel pomoct?

  „Ehm," odkašlala jsem si a snažila jsem si setřít bláto z obličeje, „nic – nic mi není. Jenom jsem uklouzla." Chápavě přikývl.

  „Všude je mokro, musíte dávat pozor. Dnes není moc přívětivé počasí, nemám pravdu?" Zmateně jsem přikývla. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, než zamyšleně pronesl: „Přijde mi, že vypadáte nějak vyděšeně. Stalo se něco?" Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela.

  „Ne, to ne. Jsem jen trochu mimo z toho... pádu." Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet. Bylo mi jasné, že bych si měla dávat pozor, jenže ať jsem se na to dívala jakkoliv, nepřipadal mi nebezpečný. Kam se ale poděl můj pronásledovatel?

  „To jsem rád," usmál se. Podíval se na hodinky. „Tak brzo ráno není moc bezpečné potulovat se v lese sama. Nikdy nevíte, na koho narazíte." Upíral na mě svůj dlouhý, nic neříkající pohled. Nervózně jsem se podrbala na zátylku.

  „Jo," zahuhlala jsem. „Já – já už asi půjdu. Díky za pomoc." Roztržitě jsem se obrátila a vydala se po svahu nahoru. V zádech jsem cítila jeho pohled.

  „Slečno?" zavolal za mnou najednou. Otočila jsem se a s očekáváním ho sledovala.

  „Ten muž, co vás před chvílí pronásledoval," nadhodil s úsměvem, „nemusíte se ho bát. Už vám neublíží." Stála jsem jako přimražená a nemohla z něj spustit oči. Krev mi tuhla v žilách. Co to právě řekl?

  „Jak – jak víte, že mě někdo pronásledoval?" vydala jsem ze sebe. Na malou, nepatrnou chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Vítr zafoukal. Listí zašustělo. Srdce mi bušilo.

  Pak se, najednou a bez vysvětlení, prostě otočil a vydal se ze svahu dolů. Sledovala jsem, jak se vzdaluje a nic jsem nechápala.

  „Měla byste si pospíšit," slyšela jsem jeho tichá slova, která pronesl, aniž by se na mě podíval. „Jinak své kamarády nedoženete." A zmizel ve stínu stromů. Trvalo mi dobrých pár minut, než jsem se z jeho slov vzpamatovala.