Živly přírody- nejvyšší živel

Ticho před bouří

  Anet, Verča a Leo překvapeně zamrkali.

  ,,Cože?" nepochopil chlapec. Protočila jsem nad jejich nechápavostí očima.

  ,,Vím, kde je kniha, co je zač ta nejmrazivější vesnice," zopakovala jsem, tentokrát pomaleji. ,,Je v pohoří Amaris, severovýchodně odsud."

  ,,Pohoří Amaris?" zamračila se Verča. ,,O tom jsem nikdy neslyšela. Kdes to zjistila?"

  ,,To teď není podstatné," odbyla jsem jí. ,,Musíme na severovýchod."

  Všichni tři se na sebe pochybovačně podívali a Anet namítla: ,,Lenko, nemůžeme se jen tak vydat někam pryč. Musíme chránit rodinu Adamové, takže- víš to jistě?" Horečně jsem přikývla.

  ,,Naprosto." Hned na to jsem došla ke skříni, vytáhla z ní batoh, jež jsme tu měli navíc a házela do něj všechno své oblečení. Moc ho nebylo. Leo si všiml náramku s krystalem, který jsem při našem posledním setkání vyhodila z okna.

  ,,Co se ti stalo?" zajímal se. ,,Ještě před chvílí jsi byla úplně zničená a teď..."

  Napřímila jsem se v zádech a pronesla: ,,Těžko... se to vysvětluje." Kamarádi pozvedli obočí.

  ,,Zkus to," pobídla mě Anet.

  ,,Nepochopili byste to," odporovala jsem.

  ,,Pak nám to tedy vysvětli," opáčila Verča. Povzdechla jsem si. Hádat se s nimi nemá cenu.

  Pohrávala jsem si s krystalem v ruce. Byla jsem docela nervózní z jejich reakce. ,,Viděla- viděla jsem Adamovou."

  ,,COŽE?" vyhrkli všichni tři naráz a upírali na mě své oči. Přišla jsem ke stolu, u kterého seděli a plácla sebou na židli. Tohle vysvětlování bych nejspíš neustála.

  ,,Šla jsem se projít do lesa," začala jsem, ,,a viděla jsem jí. Stála u mě, mluvila se mnou, dokonce mi dala krystal," pozvedla jsem ruku s náramkem do vzduchu. ,,Říkala mi, že to nesmím vzdát, že to není moje chyba a že musíme najít knihu. Smála se, jako by byla stále naživu, vypadala tak živě. A pak- stejně rychle, jako se objevila- se zase vypařila. Prostě zmizela." Pohlédla jsem do tváří přátel. Koukali na mě jako na blázna. Nedivila jsem se jim.

  ,,Poslyš, Lenko..." začala opatrně Verča, ,,já vím, že to, co sis prožila je hrozné a že tě musí její smrt bolet, ale... nemyslíš, že to byla jenom halucinace?" Frustrovaně jsem zavřela oči, neb jsem to čekala.

  ,,A jak bys vysvětlila ten krystal, hm? To se mi jako jen tak zjevil na ruce? Byla tam, vážně. Zkuste mi věřit, aspoň na chvíli. Prosím." Anet, Verča a Leo se na sebe znovu podívali. Podle jejich výrazů jsem poznala, že mi Leo nevěří. Anet zase naopak jo a Verča vypadala, že jsem jí taky přesvědčila.

  ,,Dobře, berme to tak, že ti věříme," řekla zlatovlasá dívka nakonec. ,,Kde jsi o pohoří Amaris slyšela?"

  ,,Maminka mi o něm vyprávěla, když jsem byla malá. Existuje z toho místa spousta pověstí a příběhů," vysvětlila jsem. Anet přikývla.

  ,,Co tedy navrhuješ? Nemůžeme tu nechat Honzíka, Adélku a jejich tatínka samotné. Temná je může napadnout... a zabít."

  ,,To si právě nemyslím," namítla jsem. ,,Temná pátrá po knize stejně tak, jako my. Jestli víme, kde je, ona to ví jistě taky. A zrovna teď je na cestě k ní."

  ,,Co když se ale mýlíš?" zamumlal nepřesvědčeně Leo. ,,Je to prostě moc riskantní. Musel by tu někdo z nás zůstat." Verča se hbitě napřímila na židli, nejspíš dostala nápad.