Živly přírody- nejvyšší živel

Očekávej neočekávané

Pohoří Amaris se nad námi vypínalo v celé své kráse. Jeho vrchol končil daleko za mraky, což jen potvrzovalo jeho obrovskou výšku. Tvořilo ho několik hor, jedna větší než druhá. 

  Mrazivý vítr mě šlehal do zarudlých tváří a rozháněl sníh na tmavě modré bundě, kterou jsem měla na sobě. I přes několik vrstev oblečení jsem se nekontrolovaně třásla, v krku mě bolestivě škrábalo a já si byla jistá, že pokud tuhle výpravu přežiju, budu hodně nachlazená.

  Leo už dávno zhasl oheň na své ruce, takže jsme se neměli jak zahřát. Vlastně ho ani zapálit nemohl- vítr tu foukal tak silný, že ho hned uhasil. Takže jsme tu teď stáli po pas ve sněhu a dívali se na to ohromné pohoří, které nám už v prvních vteřinách dokázalo srazit naději na nulu. 

  ,,Jak zji...zjistíme, na jaké hoře je vesnice?" vykoktala Anet s pohledem upřeným k vrcholkům hor. 

  Na to jsem popravdě odpověď neměla. Vlastně jsem ani nepředpokládala, že se dostaneme tak daleko. Jenže teď jsme tu doopravdy stáli a to dokazovalo naší výdrž. Možná jsme jen skupinka malých dětí co náhodou dostala schopnosti, to však nic neměnilo na tom, jak odvážní byli mí přátelé. 

  Pohlédla jsem do jejich vystrašených, avšak odhodlaných tváří a musela se usmát. Spolu to zvládneme. Ať už bude úkol jakkoliv těžký. 

  Zrovna jsem se chystala pronést děsně motivující řeč, kterou jsem si několik minut v hlavě připravovala, předběhl mě však Leo se svým geniálním nápadem: ,,Co kdybych poslal na každou horu ohnivou kouli? Z jakého místa se ozve vyděšený řev, tam je vesnice!"

  Vydala jsem ze sebe přidušený smích, který způsobil, že se na mě všichni z týmu otočili. Chvíli jsme se dívali jeden na druhého, než jsme se pak hlasitě rozesmáli, ačkoliv nebyla Leova poznámka vůbec vtipná. Jenže to jsme v tu chvíli neřešili.

  Bylo fajn se po dlouhé době plné strachu a beznaděje zasmát, i když něčemu tak absurdnímu. Bohužel to však neměnilo náš problém- nevěděli jsme, kam se vydat. Hor tu bylo mnoho a nemohli jsme projít každou, zabralo by to několik týdnů, ne-li měsíců. Co jen máme dělat?

  ,,Myslíte, že tu jsou vlci?" znejistěla Verča. V hlase jí zazněl strach a já věděla proč. Když byla malá a šla s rodiči na procházku lesem, z ničeho nic se mezi stromy vyřítil vlk. Nejspíš před něčím nebo někým utíkal. V tu chvíli se však desetiletá Verča strachem rozječela a to vlka vyděsilo ještě víc. Myslel si, že je dívka hrozba a chtěl na ní zaútočit. V tu chvíli se ale poprvé objevila Verči schopnost.

  Aniž by to tušila, donutila větve stromů chytit vlka za nohy a zdržet ho, aby mohla rodina uniknout. Její rodiče nikdy nepřišli na to, co se doopravdy stalo, takže si mysleli, že se jim to jen zdálo. Opak byl však pravdou a právě schopnost ovládat přírodu jí zachránila život.

  Položila jsem jí ruku na paži. Chtěla jsem říct, aby neměla strach, že se by vlci v takové zimě dlouho nepřežili, v tu chvíli jsem se však zarazila. Vzpomněla jsem si totiž na něco, co se stalo hodně dávno. 

   ,,Mamí, a jsou tam vlci?" zeptala se čtyřletá plavovláska maminky a zahleděla se na ní svýma velkýma modrýma očima. Maminka se usmála a přivřela knížku, ze které příběh četla.

  ,,Neboj, nejsou. Pohoří Amaris je tak mrazivé, že tam nevydrží nikdo déle než jednu noc. A zvlášť hora Aldra, v té je zima největší. Nachází se na ní tajemná vesnice, plná zvláštních lidí. Nikomu se zatím nepodařilo jí najít, takže se vlastně ani neví, jestli existuje," pronesla maminka tajemným hlasem. Holčička vykulila oči překvapením a ukázala na obrázek hor, jenž se nacházel na obalu knihy.