Živly přírody- nejvyšší živel

Hledání schovaného

  ,,Au!" zaskučela jsem, když jsem (dneska už poněkolikáté) tvrdě dopadla na zem. Dobrou chvíli jsem jen ležela a sledovala mravence běžící mezi vysokými trsy trávy, nechtělo se mi zvedat. Upřímně, nejradši bych teď byla doma v posteli s knížkou v ruce, u mámy... při pomyšlení na ní mě bolestně bodlo u srdce. 

  ,,Žiješ?" zeptal se pobaveně Leo stojící nade mnou a pomohl mi vstát. ,,Musíš stát pevněji, víc se zapři nohama. A sleduj mě, když vidíš, že útočím, zkus se včas krýt," radil mi. 

  Podívala jsem se směrem k domku na stromě, jež stál vedle nás. Uvnitř byl pouze Tom, ostatní se vydali na obchůzku města, kdyby se něco přihodilo. Leo dostal za úkol naučit mě alespoň základy sebeobrany, kdyby se objevila Temná, svými schopnostmi bych se neubránila. Taky jsem zjistila, že svou mocí nemůžu vyléčit sama sebe.

  ,,Tak znovu," pobídl mě Leo. S otráveným povzdechnutím jsem zaujala správný postoj, jednu nohu jsem dala mírně dopředu a pokrčila kolena. Snažila jsem se stát co nejvíc pevně, jak mi to můj kamarád poradil. Upřeným pohledem jsem ho sledovala.

  Rukou mi zaútočil na hlavu, tentokrát jsem to však čekala. Jednou rukou jsem kryla úder, tou druhou jsem ho praštila zespod do brady, takže zaklonil hlavu a padl na zem. Překvapeně na mě vzhlížel a třel si bolavé místo. 

  ,,To nebylo špatný," pochválil mě. Usmála jsem se a pomohla mu na nohy. 

  ,,Díky. Já jen... pokud na mě zaútočí Temná, bude mi to k ničemu. Ovládá temnou magii, má meč... nikdy by se mi nepovedlo dostat se k ní tak blízko, abych jí nějakým tímhle úderem mohla poslat k zemi." Bylo to k naštvání. Za svou schopnost jsem byla samozřejmě ráda, jenže proti Temné jsem byla bezbranná. Kdyby se mnou nebyli Ochránci, mohla by mě bez žádných problémů zabít. Jsem jako... nejslabší článek týmu. 

  ,,To zatím nehrozí," prozradil mi Leo. ,,Dokud budeš tady, nemůže tě napadnout."

  ,,Proč?" nechápala jsem. ,,Je to jen dům na stromě. Mohla by ho zničit."

  ,,Právě že nemůže. Když jsme si to tady vybrali jako tajnou skrýš, spojili jsme své schopnosti a vytvořili ochranný štít. Dokud bude vevnitř aspoň jeden z nás, nikdo nezvaný se dovnitř nedostane." 

  Chtěla jsem na to něco říct, ale přerušil mě něčí hlas: ,,Jsme tadýý!" Ohlédla jsem se a spatřila Anet, které si to spolu s Lukášem a Verčou nadšeně pochodovala směrem k nám. V ruce nesla jakousi krabičku.

  ,,Co že jsi tak veselá?" zeptal se své sestry Leo. Ano, Anet je jeho sestra a navíc dvojče. Nikdo mi to předtím neřekl, dozvěděla jsem se to až dneska. Popravdě, dost mě to překvapilo, neboť si nejsou vůbec podobní, až na zářivě zelené oči, které oba vlastnili.

  ,,Nikde se nic nedělo, všude nuda, tak říkám: ,Hele, dem zpátky nebo se tu unudím k smrti.' Jenže pak jsme procházeli kolem pekařství a já ve výloze viděla ten nejhezčí čokoládovej donut s duhovejma posypkama na světě! Tak jsem zaběhla do fronty, čekala a čekala, pak jsem ale zjistila, že stojí víc peněz, než jsem měla já. Jenže měla zrovna směnu teta Marcelka! A dala mi ho úplně zadara!" pozdvihla nadšeně růžovou krabičku s bílými puntíky. 

  ,,Vzala jsi mi doufám taky?" vyptával se zrzek dál.

  ,,Jasně," zazubila se Anet, otevřela krabičku a hodila donut Leovi, který ho málem upustil. Hádám, že chytání nebude jeho silná stránka. 

  Jedna věc mi ale nedávala smysl. ,,Nebylo vaší tetě divné, že jsi se tam tak znenadání objevila? Když celou dobu trávíš tady a domu nechodíš? Kdyby mě zahlédl někdo z příbuzných, nejspíš by hned zavolal mamce, protože už určitě všechny obvolala."