Živly přírody- nejvyšší živel

Nejlepší z nejlepších

  Moje slova prosekla to neprostupné ticho jako neviditelný meč tak nečekaně, až sebou ostatní trhli. I když jsem říkala jen to, co určitě každý z nich věděl, z nějakého důvodu mě poslouchali. Byla jsem za to ráda, protože jinak bych nesebrala odvahu.

  ,,Já vím, že je toho až moc," začala jsem slabým a nejistým hlasem, ,,a taky vím, že máte strach, protože já ho mám taky. Připadá mi, že se to nedá vyřešit a nedokážu si představit, jak máme bojovat s někým tak silným. Nejspíš umřeme." Poslední věta ze mě vyklouzla náhodou a zaskočila mě tak, až jsem přestala na chvíli mluvit. Všichni bezmocně přikývli, protože nejspíš mysleli na to samé.

  Myslím, že jsem si moc dobře nevedla.

  ,,Jenže... to bychom umřeli, i kdybychom nic nedělali," pokračovala jsem a v duchu se fackovala a ptala se sama sebe, proč něco takového říkám. ,,Temná chce získat naše schopnosti a udělá pro to cokoliv, i když nevím proč. A pokud se jí to povede... zničí nás to. Možná se můžeme pokusit o útěk, jenže co když pak ublíží našim rodinám, aby se k nám dostala? Nevím, co se s námi stane, když se jí postavíme, a už vůbec nevím, jestli dokážeme vyhrát. Jen... jen jednu věc vím jistě."

  S očekáváním na mě hleděli a čekali, co ze mě vypadne. Polkla jsem. Zatnula jsem ruce v pěst.

  ,,Jsem léčitelka," vyhrkla jsem a hlavou mi běhaly vzpomínky na chvíli, kdy mě přesně takhle hnědovlasý chlapec v horách nazval. ,,Dostala jsem schopnost léčit, i když nevím proč. Je spoustu lidí, kteří by si s mojí silou poradili líp. Jenže když už jsem ji dostala... a když už umím něco, co jiní ne... musím toho využít. Takže ať už se stane cokoliv a ať už budeme bojovat s kýmkoliv, nedovolím, abyste umřeli. Kdykoliv se něco pokazí, budu u vás a budu bojovat s vámi. Není to moc velká útěcha, protože jsem v boji mizerná, ale přinejmenším vás dokážu vyléčit.

  A proto... žádám vás jen o to, abyste mi věřili. Nemusíte se bát o svoje životy, protože pokud se něco stane, jsem tady s vámi. Můžete se na mě spolehnout." I když se mi nervozitou potily dlaně, byla jsem si svými slovy jistá. Věděla jsem, že když to bude potřeba, za každou cenu je zachráním.

  Rozhlédla jsem se po kamarádech, protože mě jejich mlčení začínalo ubíjet. Hleděli na mě s překvapením, nejspíš stejně jako já nečekali, že řeknu něco zrovna takového. Nebyla jsem si jistá, jestli mé věty někomu z nich pomohly. Na chvíli mi dokonce přišlo, že atmosféra v pokoji trochu víc zhoustla.

  ,,Jenže Lenko..." zamumlala Verča, která teď vypadala ještě zachmuřeněji než předtím, ,,když se něco stane tobě, kdo ti pomůže? Víme, že nás zachráníš, ať se stane cokoliv, jenže sama se vyléčit nemůžeš. Co když..." Větu nedořekla. Věděla jsem, co měla na mysli.

  ,,Budu v pořádku," slíbila jsem, ačkoliv jsem to sama nevěděla jistě. ,,Budu se prostě nebezpečí vyhýbat a když to bude potřeba, vyléčím vás. Nic zlýho se nestane."

  ,,Už jednou tě ale unesli," pokračovala Verča se starostí v očích, ,,a sama jsi říkala, že v boji nejsi dost dobrá. Já se jen bojím, že jestli půjdeš s námi, nebude kdo by ti pomohl, kdybys to potřebovala ty."

  Nevěřícně jsem se na ni podívala: ,,A co mám teda dělat, zůstat tady? Chápu, že se bojíš, ale jestli nepůjdu s vámi, k čemu jsou pak moje schopnosti? Nemůžu vás přece nechat jen tak umřít!" Vůbec jsem nechápala, k čemu tahle konverzace byla. Připadalo mi samozřejmé, že půjdu bojovat s nimi, i když třeba jediné, co budu dělat, bude léčení. Nelíbilo se mi, že Verča zněla, jako by mi to chtěla zakázat.

  ,,Myslíš, že umřeme, když nepůjdeš s námi?" ozval se Leo, který od chvíle, co se probudil, mlčel. Díval se na mě trochu zklamaně, nejspíš mu přišlo, že jim nevěřím. Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo, vážně jsem jim věřila. Jenže stejně tak jsem věděla, jak silná dokáže Temná být.