Daniel?

28. Část

Probudila jsem se na nemocniční posteli v pokoji kde byl James.

"Co se mi stalo?" zeptala jsem se Jamese, ale on mi neodpověděl. Jen se díval nepřítomně na strop. Najednou se mi vybavilo jak na mě křičel. Chtělo se mi brečet. Tak moc mě bolelo srdce.

"Jé, vy už jste se probrala?Je vám dobře?" přišla nějaká milá sestřička. Jen jsem kývla, že ano. Pak se obrátila k Jamesovi se slovy, že už může jít domů a že se má ještě stavit u pana doktora Hilberta kvůli propuštěcí zprávě. Rozloučil se setřičkou a na mě se ani nepodíval a ani mi neodpověděl na mé 'Měj se.' Prostě nic. Tolik mě to bolelo, že jsem to nevydžela a rozbrečela se. Ani to sním nehlo. Odešel. Nemohla jsem tomu uvěřit.

"Copak?Udělalo se ti špatně?" přišla za mnou ta milá sestřička. Kéžby špatně..

"Né, po fyzické stránce se citím dobře, ale po té psychické ne."

"To mi líto. Jestli chceš, tak tu v nemocnici máme psychologa, tak za ním můžeš zajít." pohladila mě po vlasech a mile se usmála. Za psychologem? Ježiši brečím tu z lásky. Ona si snad myslí, že jsem nějaký psycho..

"Sestři, zlomil vám někdy někdo srdce?" zeptala jsem se, když se měla na odchodu.

"Jednou. Ale to už je dávno."

"A jak jste se cítila?"

"Abych pravdu řekla, tak strašně. Neměla jsem na nic chuť, bolelo mě srdce a jen jsem brečela a brečela."

"No tak nějak se cítím já."

"Jestli chceš, tak už můžeš jít domů, ale jestli nechceš, tak tu můžeš přes noc zůstat."

"Asi půjdu, nechci vás tu obtěžovat mým pláčem."

"Mě to neobtěžuje, rozhodnutí je na tobě."

"Dobře, tak já stejně půjdu. Mějte se hezky." Vstala jsem a objala ji. Ani nevím proč, ale asi jsem na tom byla tak špatně, že jsem potřebovala obejmout.

"Taky se měj hezky a ať je ti brzy lépe." zamávala mi.

Popadla jsem kabelku a šla na hotel.

Tam jsem si sbalila všechny věci a byla rozhodnutá jet domů. Nemá cenu abych tu dále zůstávala když mě James nechce ani vidět. Na internetu jsem si našla, že mi letadlo letí za 3hodiny. Takže mám čas. Když jsem chtěla zavolat mamce, tak někdo zaklepal. Doufala jsem, že to není ta bláznivá Elisabeth. Nemám totiž na ni zrovna nervy.

Za dveřmi stál James s kytkou růží.

"Můžu dál?" opatrně se zeptal.

"Nemůžeš. S lidmi co mi nevěří a ještě k tomu na mě řvou si nemám co říct."

"Danielle, mě to fakt mrzí. Já... Choval sem se jako pitomec a.. " najednou si všimnul mého kufru.

"Ty... Ty odjíždíš?" zeptal se se překvapeně.

"Ano, odjíždím domů."

"Ale Danielle, to nesmíš. Nemůžeš tuhle soutěž jen tak opustit a mě taky ne."

"Já si můžu dělat co chci, nech mě být."

"Danielle, prosím neodjížděj, sama jsi mi říkala, že na tom nejste s mámou dobře. Ty tuhle soutěž vyhraješ." Jo, má pravdu. Přece to jen tak nevzdám kvůli němu.

"Fajn. Nikam nejedu, ale ty mi jdi z očí. Nechci tě vidět."

"Danielle. No ták. Já tě miluju."

"Jdi pryč!!!! " zakřičela jsem. 

James položil kytici na stůl a se sklopenou hlavou odešel. Vzala jsem kytky a vyhodila je do koše. Nic od něho nechci. To co mi udělal tak bolelo, že mu to nejsem schopná odpustit. Asi je se vším konec.

Vybalila jsem si všechny věci zpátky, převlékla se do pohodlé červené teplákové soupravy a vydám se ven. Potřebovala jsem na vzduch.

Jen tak jsem bloumala ulicemi a přemýšlela o Jamesovi. Nechápu jak na mě mohl tak řvát a říct mi do očí, že jsem lhářka. To fakt hodně bolelo a pořád bolí, proto mu nejsem schopná odpustit.

"Ale, ale kdo nám to tu jde." uslyšela jsem za zády, když jsem došla do parku.

Zmateně jsem se otočila. Pohled mi spočinul na Elisabeth s nožem.

"Vím ,že jsi mě udala poldům a za to budeš pikat." řekla a šla ke mě. Oh,bože co teď? Rychle jsem se dala na útěk, ale měla jsem pocit, že nemám šanci. Rychleji a rychleji se přibližovala. Byla jsem v pasti.

Už jsem nemohla popadnout dech, tak jsem se zastavila.

"Elisabeth, nedělej to prosím. Akorát si zhoršíš situaci. Když mě nezabiješ dostaneš jen podmínku, ale když mě zabiješ, tak si odsedíš nejmíň 5let vězení a to by jsi chtěla?"

"Počkej, zamyslím se..... Jo, chtěla. Za to mi to stojí. Hlavně, že zemřeš!Musíš umřít, za to, že jsi mi přebrala Jamese a taky za to, že jsi mě udala policajtům. Budeš pikat a to smrtí." zasmála se jako v těch hororových scénách.

"Ale uvažuj, když mě zabiješ, tak co z toho budeš mít?Dobře, to vězení jak jsem říkala, ale jinak nic. Já budu mrtvá a žádnou bolest cítit nebudu, zato ty ano."

"Máš pravdu. To si radči člověk dvakrát rozmyslí než tě zabije. Víš co, budu tě mučit!" řekla zcela vážně. Měla jsem nehoráznej strach!

" omocte mi někdo prosím!" zakřičela jsem zoufale.

"Ha, nikdo ti nepomůže. Jsme tu úplně sami." řekla a šla ke mě...

Vím, že jste všichni zmateni z Jamesova chování, ale až povídka skončí, tak vám to smysl dávat bude :D

Děkuju všem za komentáře a votes. ♥