Daniel?

17. část

Dnes dlouhý díl za 2K reads. Děkuju strašně moc, jste boží! ♥

"Za to, že budeš mlčet chci, aby jsi mi udělal dítě." 

"To si děláš srandu.." nemohl jsem uvěřit tomu co právě řekla.

"Nedělám, ty hlupáčku. Vždycky jsem chtěla dítě a chci aby bylo jako ty. Takže tvoje spermie budou těmi nejlepšími." řekla naprosto vážně.

Ta ženská je blázen. Nechápu co jsem na ní kdy mohl vidět.

"Elisabeth, to nejde! Nemůžu tě přivést do jiného stavu! Nechci tak brzo dítě a už vůbec né s tebou!"

"Ale no ták. Nikomu neřeknu, že je tvoje."

"To nejde. Protostě ne!" zařval jsem na ní a odešel do svého pokoje.

Danielle seděla na posteli a s někým telefonovala.

"Ale to nemůžeš. Já nechci!!!" zařvala do telefonu.

"Dnes je fakt super den." řekl jsem si sám pro sebe s ironií v hlase.

Danielle naštvaně položila telefon a se slzami v očích se na mě podívala. Sednul jsem si k ní a vzal jí za ruku.

"Copak se děje?"

"Já...já...Musím odletět domů."

"Dobře, chápu. Stalo se někomu něco v rodině? A kdy se vrátíš?"

"Nikomu nic, ale máma ni nařídila okamžitý odlet domů a už se sem nikdy nevrátím. Kvůli těm fotkám. Musela jsem jí přiznat, že s tebou chodím, protože mámě prostě lhát neumím. Řekla, že mi zakazuje chodit s někým slavným a taky, že si nepřeje abych tu dále byla." 

"Zlatíčko, to mi nedělej. Nesmíš mi odjet." řekl jsem zoufale.

"Boužel musím. Máma mi to nařídila."

"Dej mi telefon." řekl jsem po chvílce přemýšlení. Beze slov mi ho podala a já vytočil poslední hovor.

"Danielle, co je?" ozvala se její máma.

"Tady James McVey, nepokládejte to prosím. Chci vám něco vysvětlit."

"Co po mě chcete? Dejte Danielle pokoj!!!"

"Ne, nedám. Já ji miluju. Musíte to pochopit, nechci jí ztratit a vím, že ona mě taky ne."

"Haha, si myslíte Vy. Je mladá, neví co chce. Prostě pojede domů a basta!!"

"Prosím vás, to nejde. Nesmíte mi ji vzít. Prosím." řekl jsem se slzami v očích.

"Dejte mi Danielle." řekla po chvíly, už klidným hlasem.

Podal jsem Danielle telefon a po hodinovém rozhovoru plných nadávek a proseb, nakonec její máma svolila, že může zůstat. S radostí mi vpadla do náruče a já ji hladil po vlasech.

"Neřekne to tvá máma nikomu, že ne?"

"Co myslíš?" nechápala mojí otázku.

"Že spolu chodíme."

"Neboj, nikomu to neřekne. Tajemství si nechává pro sebe." usmála se a dala mi pusu na tvář.

"Tak to je dobře."

"Kde jsi vůbec přetím byl?" zeptala se po chvílce ticha.

"Za Elisabeth aby nevolala mámě."

"A?"

"Neřekne to, ale má jeden požadavek."

"Požadavek? Jakej?" 

Nezbylo mi nic jiného než jí všechno říct...