Daniel?

53. Část KONEC (1.Série)

Otevřela jsem oči a zírala na bílý strop nade mnou. Kde to sakra jsem?

Otočila jsem hlavu vpravo a dívala se na nějakého kluka spícího v křeslo. Kdo to je? 

Vlevo ode mně začal pípat nějaký přístroj. Jsem v nemocnici? Co se stalo?

"Panebože, Danielle!" vykřikl ten kluk, který seděl v křesle a zíral na mě jak na svatej obrázek.

"Ty ses probudila! Konečně!" usmál se a sedl si ke mě na postel.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se. Byl mi odněkud povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

"Cože? Ty nevíš kdo jsem? Ale já... Jsem James, tvůj přítel."

"Můj přítel? Ale já žádného nemám." zakroutila jsem nechápavě hlavou.

"Proboha, musela jsi ztratit paměť. Zajdu pro doktora."  s vyděšeným výrazem odešel.

Ztratila jsem paměť? Vždyť vím, že se jmenuju Danielle a žiju v Londýně. Bydlím s mámou, táta nás opustil...  Tak co si sakra mám ještě pamatovat?! Ten kluk se asi zbláznil...

"Konečně jste se nám probudila. Jak se cítíte?" vstoupil do pokoje nějaký doktor.

"Trochu mě bolí hlava, ale jinak se cítím fajn. Co se prosím vás stalo? Tady ten kluk říkal, že jsem ztratila paměť, ale mě to tak nepřipadá." ukázala jsem na blonďáka vedle doktora.

"Říkal, že si ho nepamatujete. Takže opravdu si na něj nevzpomínáte?"

"Ne." zavrtěla jsem hlavou.

"Co si pamatujete naposledy?"

"No včera mi  máma mi řekla, že se stěhujeme. Brečela jsem a..." odmlčela jsem se.

"Pak nevím. Asi jsem usnula. A najednou jsem se vzbudila tady v nemocnici."

"Ale lásko, jsou to skoro tři měsíce co jsi se přestěhovala. Byla jsi skoro tři týdny v komatu."

Vyděšeně jsem na něho zírala. V komatu? Ale to není možné. A tři měsíce přestěhovaná? To je nějaká blbost.

"Obávám se, že máte amnézii. Pošlu vás na testy. Zatím odpočívejte." usmál se ten doktor a odešel.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Já ztratila paměť?

"Danielle, já vím, že to pro tebe musí být těžký a..."

"Vůbec nic nechápeš." popotáhla jsem a začala brečet. Bylo toho na mě moc. Byla to jako noční můra. Najednou se probudit a zapomenout tři měsíce života.

"Vzpomeneš si. Já ti s tím pomůžu." sedl si ke mě na postel a pohladil po tváři.

"Ne." odtáhla jsem se.

"Neznám tě, tak prosím na mě nesahej. "

"Ale znáš. Jen si musíš vzpomenout."

"Nechci si vzpomenout."

Nic chvilku neříkal, jen se díval do země.

"Až si budeš chtít vzpomenout, budu tu pro tebe." pohladil mě po ruce a se slzami v očích odešel.

Moc dobře vím, kdo je. Sára tu skupinu miluje.  Je to ten kytarista. Ten kterého Sára miluje. Ona vždy snila o tom, že s ním bude chodit. Proto si nechci vzpomenout. Chci aby moje nejlepší kamarádka byla šťastná. Udělám vše proto aby se daly dohromady. Úplně všechno!

Tak to je vše, přátelé! :D

Teda né, tak úplně. Druhá serie vás ještě čeká! :) Takhle bych to přece neukončila, nejsem magor... No, možná trochu :D

Děkuju strašně moc moc za všechny komentáře, votes a hlavně za to, že jste ty nesmysly četli a že se vám to líbilo. Miluju vás!

EDIT: Druhá serie povídky už je zde na wattpadu! Jmenuje se: Vzpomeň si!