Daniel?

30+31. Část

Z POHLEDU DANIELLE

Musím si hned promluvit s Jamesem. On jediný ví jak by mě mohl sprostit viny a dokázat, že je Elisabeth blázen.

Zaklepala jsem na jeho dveře a místo toho aby otevřel dveře tak zařval,

"Nechte mě být. Chci být sám!!!"

"Jamesi, to jsem já, Danielle." 

Chvíly bylo ticho a pak se otevřeli dveře.

"Danielle, co tu děláš?"

"Víš... Já... potřebuju si s tebou o něčem promluvit."

"Dobře, tak pojď dál."

Vešla jsem dál a posadila se na sedačku.

"Elisabeth mě obvinila z toho, že jsem jí bodla, ale to není pravda a myslela jsem, že.."

"Já o tom vím, byl jsem na výslechu. Nevěřím, že jsi to udělala." přerušil mě.

"Já tak nějak doufala, že by jsi mi mohl nějak pomoct."

"Pomůžu, už mám plán." usmál se.

"Plán? Jakej?"

"To je tajný. Ale slibuju, že tě Elisabeth už nikdy z ničeho neobviní a nechá nás v klidu žít."

"Nás?"

"Já tak nějak pořád doufám, že mi odpustíš." sklopil pohled k zemi.

"Jamesi, ty jsi mi nevěřil a bezdůvodně jsi na mě řval. To se nedá jen tak odpustit."

"Mě to vážně doopravdy mrzí. Já jen pořád nemohl uvěřit, že je Elisabeth opravdu tak zlá. Nechtěl jsem si to připustit. Ale teď už konečně vím, co je zač. Danielle, miluju tě." chytil mě za ruku a podíval se mi do očí.

"Taky tě miluju, ale prostě jsi mi nevěřil a to se nedá jen tak odpustit. Prosím pochop mě."

"A je naděje, že mi někdy odpustíš?"

"Možná... Nevím. Promiň." pustila jsem jeho ruku a odešla.

Z POHLEDU JAMESE

A já naivně doufal, že mi konečně odpustí, když jí pomůžu zbavit se Elisabeth.

Zítra Elisabeth za vše zaplatí. No moment, proč vůbec až zítra? Vím kde má přece pokoj, takže se pomstím už dnes!

Dal jsem si zase kapuci, velké sluneční brýle a šel do nemocnice. Tam hned vešel nenápadně do pokoje číslo 12. Elisabeth byla ještě úplně tuhá. Spala jako zabitá. Viděl jsem, že byla připojena na nějaký přístroj, který pípal. Byl čas se pomstít. Když jsem se odhodlal přístroj odpojil, tak někdo vstoupil. Byla to Taylor Swift.

"Jé ahoj, ty jsi James Mcvey, že?" mile se usmála.

"Ehm... No... Já... No... Jo... jsem." nervozně jsem vykoktal.

"Super. Ty jsi sní chodil, že mám pravdu?" vyptávala se a pořád se mile usmívala. Byla tak krásná...

"Jo, chodil."

"Ještě je v narkoze?"

"Jo, je a asi ještě dlouho bude... A ty se s ní znáš?"

"Ano, je moje kamarádka a fanynka. Byla na mé autogramiadě a nějak sme si tam začali povídat. No a znáš to. Hned jak jsem se dozvěděla co se jí stalo, tak jsem sedla hned na první letadlo."

"To je od tebe hezký."

"Tak je to kamarádka, tak co bych neudělala, že?"

"Jo. No... moc rád jsem tě viděl. Už musím jít. Měj se." na rozloučenou jsem jí obejmul a odešel. Tay je fakt úžasná, ale já miluju Danielle. Ale měl bych se odmilovat. Stejně mě Danielle nechce a vztah s ní nemá žádnou budoucnost. S Tay bych jí měl. Možná...