Daniel?

1.Část

"Mami, to nemůžeš myslet vážně. Já se nikam stěhovat nechci, mám tu školu a kamarády. Tohle mi prostě nemůžeš udělat!!" křičela jsem na mámu, zatím co jsem naštvaně házela věcmi po pokoji.

"Zlato, moc dobře víš, že na tom nejsme finančně dobře a odstěhovat se do Londýna bude pro nás nejlepší a s tvým talentem to bude hračka." usmála se a odešla z mého pokoje.

"Několikrát jsem ti řekla, že tančím proto, že mě to baví. Nebudu tančit pro peníze jenom proto, že to chceš ty. Nikam se nestěuju." zařvala jsem a práskla s dveřmi. Vzala jsem si svého oblíbeného plyšáka s poličky. Lehla si sním do postele a začala brečet. 

'Nemůžu se přestěhovat. Mám tu kamarády a školu.' Při těchto myšlenkách jsem usínala.

Probudila jsem se kolem šesté hodiny ráno a přála si aby si máma to stěhování rozmyslela. Došla jsem do kuchyně a máma s někým telefonovala. Podle jejích odpovědí jsem usoudila, že mluvila se stěhovákama. 

Skvělý, moje přání se nesplnilo. Takže se vážně budu stěhovat. Pomalým krokem jsem došla k lednici a vzala si čokoládovou buchtu. Budu potřebovat hodně energie. Šla jsem zpátky do pokoje a začala si balit věci. Zrovna, když jsem si dobalila, vešla do pokoje máma.

"Zlatíčko, vím jak se cítíš. Ale uvidíš, že v Londýně nám bude dobře." objala mě a dodala, že stěhováci přijedou za dvě hodiny. Zapla jsem notebook a koukla se na e-maily. Jako vždycky jsem tam měla e-mail od jednoho kluka. Píšeme si už asi půl roku. Jmenuje se Daniel. Je o dva roky starší než já. Takže mu je 20.  Píšeme si denně, vždycky mě e-maily od něj potěší. Poslala jsem mu dokonce svou fotku. Napsal mi,že jsem krásná. Červenala jsem se jak malá holka. Boužel jak vypadá on, nevím. Píše mi, že má rozbitý foták, tak boužel žádnou fotku nemá. Ale vůbec mi to nevadí. Podle mě je důležité jaký je kdo uvnitř a moc nehraje roli jak vypadá.