Srdce v kleci

Změna

Pomalu jsem otevřela oči a začala mžourat do světla... Kdy jsem vlastně usnula? A jak jsem se dostala do postele? Na druhou otázku mi bylo hned zodpovězeno... V posteli jsem nebyla. Hlavu jsem měla na stole a vzhledem k rozmazanému inkoustu na papíře jsem byla celá špinavá. Pootočila jsem se na Jacka, který byl rozvalený na židli, v jedné ruce měl pero a v druhé papír. Vypadal vyčerpaně... Hodně vyčerpaně.

Je to už skoro měsíc co mi slíbil že pojedeme na koně a ještě jsme se k tomu ani nedostali. Takhle už to dál nejde. Král naložil Jackovi práci, kterou by mohl dělat každý úředník v tomto zámku, ale on to dal schválně Jackovi. Čeho tím chce docílit? Jestli se snaží aby Jack neměl energii na to, aby se nějak snažil o potomka tak to se mu daří excelentně.

,,Už jsem jak moje sestry." Vydechla jsem znechuceně a vstala ze židle. Musím s tím něco udělat. Znova jsem se ohlédla na Jacka. Pod očima se mu dělaly ze dne na den větší fialové kruhy a normálně ve spánku poklidná tvář vypadala dost... Dost sešle. Jakoby tu místo něj byl hadrový panák.

S povzdechem jsem se vydala do koupelny, kde mě zrcadlo přesvědčilo o tom, že spát na nezaschlé skvrně od inkoustu se vážně nevyplácí. Hřebenem a krémem na obličej jsem se snažila ze sebe udělat alespoň něco, co by se mohlo vzdáleně podobat člověku a poté jsem se nasoukala do světle oranžových šatů, které byly opět po kolena a zdobil je matný černý pásek. obula jsem si obyčejné černé baleríny, naposledy projela svoje neposedné vlasy kartáčem a potichu, abych Jacka neprobudila jsem se přikradla ke stolu.

,,Jacku?" vydechla jsem tiše, abych se ujistila že doopravdy spí. Jack se ani nepohnul. Jediné co se hýbalo byl jeho hrudník, který se pravidelně zvedal a ujistil mě tak, že Jack opravdu není jen hadrová panenka. Do rukou jsem vzala co nejvíce papírů, které jsem pobrala z hromádky zemědělství a vyplížila jsem se na chodbu. Nohou jsem zavřela dveře a s úsměvem jsem šla rozdávat práci.

Zemědělství, tomu by mohli nejvíce rozumět ti co dohlížejí na potraviny. Přeci jen, sedlákům a rolníkům to dát nemůžu... Musí to být někdo ze zámku..

Spěchala jsem s hromadou papírů do kuchyně. ,,Vaše výsosti." Začali se uklánět a já se na všechny přítomné usmála. ,,Dobré ráno, jak se vám daří?" Zeptala jsem se a položila papíry na linku. ,,Dneska skvěle vaše výsosti." ,,To jsem moc ráda, mohla byste mi prosím zavolat Ferdinanda?" Zeptala jsem se hlavní vedoucí kuchyně a ta s úsměvem přikývla.

,,Ferdo!" Křikla někam dozadu a z postranní místnosti se vynořila hlava s rozcuchanými černými vlasy. Zvědavé avšak přísné oči mu vykukovaly z pod obrouček nenápadných brýlí a milý úsměv se proměnil v překvapený, když mě uviděl.

,,Vaše výsosti." Uklonil se a přišel až ke mně. ,,Nečekal jsem vás tu, na co to máte?" Zeptal se a pokynul hlavu k papírům. Jeho typická přímost mě už ani neudivovala. ,,Takový dáreček pro vás." Usmála jsem se na něj a Ferdinand si vzal první papír z hromady. ,,Rozdělování půdy? náklady na potraviny... hm.." Ferdinand si pročítal řádky a občas něco nesrozumitelného zamumlal.

,,Rozhodnutí o obdělání půdy? Nevěděl jsme že na to existují papíry." Řekl udiveně. ,,Řekněte, jak dlouho máte každý den odpočinek?" Zeptala jsem se a on se zamyslel. ,,No, svoji práci vždy udělám ráno, potom už nic nemám." Řekl a já se na něj podívala s prosbou v očích. ,,Mohl byste převzít i tyto papíry? Vy sám tomu určitě rozumíte nejlépe, můžete zapojit celou kuchyň, protože v pracovně jsou ještě další tři kupy." Řekla jsem zoufale a Ferdinand se na mě zamyšleně podíval.

,,Tohle byla odjakživa práce úředníků, kteří nad námi celý život ohrnují nos. Proč bychom jim měli pomáhat?" Zeptal se, ale jeho otázka nezněla nějak nepřátelsky. Zdálo se, že opravdu přemýšlí nad tím, aby nám podal pomocnou ruku, jen potřebuje pádný důvod aby to udělal.