Srdce v kleci

Kéž by...

,,Háček?" Zeptala jsem se překvapeně a bezmyšlenkovitě si sáhla na břicho. Doktor přikývl hlavou. ,,Jste těhotná přibližně dva a půl měsíce, což znamená, že to dítě přežilo i ten útok" Řekl doktor nevěřícně a já přemýšlela, kam tím směřuje. ,,Je to zázrak..." Řekl doktor nakonec a nevěřícně kroutil hlavou. 

Já jsem se nervózně usmála a přikývla hlavou. ,,To je zázrak to ano... Ale co ten háček?" Zeptala jsem se a doktor zavrtěl hlavou. Jakoby se vzpamatoval z nějakého snu. ,,Ach ano... Obávám se, že kvůli tomu zranění budete mít velmi nepříjemný porod." Řekl doktor a vypadal, jako by chtěl pokračovat, ale nakonec zavřel pusu a mlčel. 

Překvapeně jsem nadzvedla obočí. ,,Nepříjemný porod? To je všechno?" Doktor otevřel pusu, ale pak se zase zasekl. Tohle jeho chování mi leze na mozek. Nemůže to prostě normálně říct ať už to mám za sebou? 

doktor se ještě dvakrát nadechl a pak už jsem to nevydržela. Moje nervy, které byly pokoušené od samého rána už to nezvládly a já rozzuřeně praštila rukou do peřin. ,,Ale no tak! Leze to z vás jako z chlupaté deky. Prostě mi rychle řekněte co se mnou je, sám víte že náplast je nejlepší strhnout rychle... Tohle vaše mlčení a vaše výrazy mě zabíjí." Řekla jsem a Doktor se zarazil... To je asi poprvé co mě viděl naštvanou....

A nebude to naposledy jestli takhle bude pokračovat. ,,Jistě, omlouvám se vaše jasnosti..." Řekl a zhluboka se nadechl. ,,Obávám se, že kvůli tomu zranění už nebudete moci mít další děti..." 

Zarazila jsem se. Strnule jsem na něj hleděla, jako by mi právě řekl že mám mor. Z náhlého záchvatu zuřivosti zbyla jen panika... A smutek... Nemůžu mít další děti? ,,Ehm... To.. Dobře, děkuji za strhnutí náplasti... A neříkejte to princovi, já si s ním o tom promluvím sama, stejně byste to nezvládl." Řekla jsem, ale až po chvíli mi došlo, co jsem řekla. 

,,Ne, nene, propána tak jsem to nemyslela omlouvám se já jen..." Do očí se mi nahrnuly slzy. Doktor se na mě jemně pousmál. ,,Chápu to vaše výsosti, nemusíte mít strach... Věřte že je mi to upřímně líto... Ale teď vás už asi nechám o samotě." Řekl a já jsem přikývla hlavou.  ,,Děkuji...." Na nic víc už jsem se nezmohla.

Z očí se mi kutálely slzy, které jsem se snažila zastavit utěšováním, že máme alespoň to jedno... Pomalu jsem vstala z postele. Převlékla jsem se do pohodlných šatů a oblékla si světlý kabát, na hlavu jsem si dala jedinou zimní věc co jsem měla (baret) a ještě si krk obmotala šálou. 

Přituhuje.... A nejen venku...

Pomalu jsem vyšla ze zámku a začala se procházet po zahradě. Poslouchala jsem, jak pode mnou křupe poprašek prvního sněhu. Bílá barva se třpytila všude kolem mně. Šla jsem po úzké pěšince mezi keři a v duchu si začala prozpěvovat ukolébavku, kterou mi vždy zpívala Lisa, když jsem byla malá.

Sáhla jsem si na  břicho a pousmála se. ,,Taky tě naučím tuhle ukolébavku... Budeš sice jedináček, ale to nevadí. Alespoň ti nikdo nebude závidět trůn... A jestli budeš holčička, tak máš alespoň o starost méně. Víš, já jsem stejně nikdy nechtěla být princezna... Natož tak královna. Stačily mi povinnosti velkovévodkyně, teď ještě tohle. Ani nechtěj vědět, kolik musí princezna plánovat dýchánků, oslav a hloupých bálů a plesů... Ale tím ti teď nebudu zatěžovat hlavu." 

Došla jsem až ke kulaté kašně, která byla překvapivě zamrzlá. Kašna byla obrovská s rovným ledem. Jen uprostřed, kde býval malý vodotrysk byl menší hrbol. ,,Charlotte!" Uslyšela jsem ženský hlas, jak mě odněkud volá. 

Překvapeně jsem se otočila a a když jsem tu osobu uviděla, byla jsem ještě překvapenější. Už podle hlasu jsem poznala, že to byla královna... Ale co jsem podle hlasu nepoznala, byl její oděv. Namísto načančaných šatů, které by daly látku dalším pěti vesnicím stála přede mnou žena v jednoduchých červených šatech, které byly zakryté zlatým kabátem s výšivkami bílé barvy. Vlasy měla stažené do složitého drdolu a na nohách měla obuté vysoké boty s bílým kožíškem.