Srdce v kleci

Očekávání vs. realita

Jack se mi podíval hluboko do očí. ,,Nemůžu odjet když jsi... Když jsi těhotná." Řekl a já se pousmála. ,,Jo, sice jsem to před chvílí říkala taky, ale neříkala jsem ti to proto abys tady zůstal, ale abys to věděl." Řekla jsem a Jack svraštil obočí. ,,Nemůžu tě tu nechat." Řekl a já se pousmála. ,,Já budu... Budeme v pohodě. Došlo mi, že je to pro tebe skvělá šance se víc sblížit s tvým bratrem." Jack zpozorněl. ,,Ty jsi ale říkala že mi s tím pomůžeš." 

,,Taky že jo, moje rada zní, nedávej mu žádné přednášky o tom co provedl a normálně se s ním bav jako brácha. Ne jako starší a přemoudřelý brácha, ale jako někdo kdo.. Kdo ho chápe." Jack se uchechtl. ,,Jo, díky žes mě tak přesně popsala, hned se cítím lépe." Já jsem se usmála a věnovala mu krátký polibek na tvář. ,,Já neřekla že se tak chováš... Myslím že ses choval úplně stejně." Řekla jsem s úsměvem a Jack se na mě zazubil jako nějaký andílek... Ale já vím že uvnitř je ten jeho ďábelský úšklebek, 

Mezi tím, co jsme si vyměňovali sladké hubičky na tváře, na čelo a na rty, přijel k nám jeden strážný. ,,Ehm.. Vaše výsosti.. Nerad ruším, ale už bychom vážně měli jet." Řekl a Jack se na něj otočil. Podle zděšení a polknutí na sucho co strážný udělal jsem uhodla, jak se asi Jack právě zatvářil. 

Rozhlédla jsem se kolem... Ani jsem si nevšimla že přestalo pršet, což ovšem nic nemění nic na faktu, že si připadám jako zmoklá slepice. Hádám, že tak i vypadám. ,,Tak jo, a teď už jeď." Řekla jsem a Jack se s úsměvem vyšvihl do sedla. ,,Jestli budu muset ještě jednou sesedat, tak už tu rovnou zůstanu." Řekl a já se pousmála. ,,To beru." Zazubila jsem se na něj a Jack se na mě naposledy podíval.

,,Dávej na sebe pozor." Řekl a pak sjel pohledem trochu níž. ,,Dávejte..." Dodal s úsměvem a já v tu chvíli chtěla roztéct. Měla jsem chuť rozpustit se jako led. Nedivím se tomu sněhu kolem mě že najednou roztával, když se Jack takhle díval. Zvedla jsem ruku a začala mu mávat. ,,ty se taky opatruj... Pro nás." 

druhou ruku jsem si dala na břicho. Nevím proč jsem měla potřebu to pořád dělat, ale prostě jsem to tak cítila. Jack odjel a já už neviděla ani jeho záda. Ani Brownie jsem neviděla, ale moje ruka byla stále zdvižená do vzduchu a nepřítomně mávala. 

Nevím jak dlouho bych tam ještě stála, kdyby mi najednou někdo nepoložil teplou deku na ramena. Překvapeně jsem se otočila a spatřila Danielle. Ta byla celá udýchaná a v očích měla starostlivý pohled. ,,Proč jsi pořád tady, nemůžeš být v takové zimě takhle promočená, co když onemocníš." Řekla a já se zabalila do deky.

,,Jak to dopadlo?" zeptala se mě opatrně. Já jsem nepřítomně hleděla na cestu po které odjel Jack a lehce zvedla koutky úst. ,,Dobře... Dobře to dopadlo." Řekla jsem. Až když jsem to řekla nahlas mi došlo že to vlastně doopravdy dopadlo dobře.

,,Mrzí mě že musel princ odjet." Řekla Danielle a já jsem se na ni překvapeně podívala. ,,Jo, to mě taky." Řekla jsem a usmála se. Daniele vypadala trochu zaraženě. ,,Ty.. Nejsi smutná?" Já jsem se usmála ještě víc. ,,Ne. Teda ano, samozřejmě že ano, ale něco mě napadlo..." Řekla jsem nadšeně, chytla Danielle za ruku a vlekla ji zpět do zámku.

,,Počkej co tě napadlo? Nějak tě nechápu." Řekla zmateně a já ji bez odpovědi táhla dál. ,,Čekala jsem že budeš zničená že princ odjel a ty pomalu skáčeš radostí, trochu mě to... Zaráží." Řekla a já jsem se zasmála. ,,Mrzí mě že odjel, ale zase přijede, nevím proč bych z toho měla být nějak zničená." Řekla jsem a Danielle nechápavě zavrtěla hlavou. ,,Víš, občas ti vážně nerozumím." Řekla a pod mým vedením klopýtala do schodů.

,,Chceš mi jako říct.. Že jsi v pohodě?" Zeptala se Danielle a já přikývla hlavou. ,,Přesně tak... co kdybychom si udělaly malý výlet?" Danielle se zastavila. ,,Počkej, tenhle pohled znám... Co máš zase za lubem?" Zeptala se a já se na ni nevinně podívala.