Srdce v kleci

Fantastický východ slunce

Vyděšeně jsem otevřela oči a prudce se posadila... Další noční můra... Výborně. Myslela jsem, že jsem se jich už zbavila. Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl šesté ráno. 

Vyhrabala jsem se z postele a přešla ke skříni. Vzala jsem si tmavě zelené šaty s odhalenými rameny a sukní kousek pod kolena. Učesala jsem si vlasy a trochu se zděsila když jsem se uviděla v zrcadle. Měla jsem tmavé kruhy pod očima, které dokazovaly to, že jsem toho v noci moc nenaspala.

Vlasy jsem si nechala jako vždy rozpuštěné a pokusila se usmát. Moc mi to nešlo... Ale nevím proč tady fňukám, na světě je spousta lidí co je na tom mnohem hůř než já. Pousmála jsem se na svůj odraz a snažila se na mé zoufalé situaci vidět další plus. Moc jsem jich ovšem nenašla...

Do snídaně zbývalo něco přes dvě hodiny... A tak jsem vyšla ze dveří a šla ven, až do stájí. ,,Ahoj" pozdravila jsem Hrdinu a usmála se na něj... Netrpělivě podupával kopytem, abych ho pustila ven. ,,Jdeme?" zeptala jsem se a jako odpověď mi přišly žduchance, které mě doslova vyhnaly ze stájí.

,,Ty jsi nějaký natěšený" zasmála jsem se. Všimla jsem si, že ve stáji nebyla Brownie... Ani v ohradě. ,,Kam myslíš že jeli?" zeptala jsem se a Hrdina jen netrpělivě zafrkal. ,,No jo, už jdeme" pousmála jsem se a vylezla na plot, ze kterého jsem na něj nasedla. 

Rozhodla jsem se, že nepojedeme ke studánce, ale vezmeme to oklikou (aby se Hrdina trochu provětral) k pobřeží... Za chvíli vyjde slunce a já bych o to nerada přišla. 

Jako s větrem o závod jsme se hnaly loukou, která lemovala malý lesík až k pěšince k pobřeží, kterou jsme objely a řítili se dlouhou cestou, která vedla až na vrcholek skály, která byla na samém kraji. Nikdy jsem takhle po ránu Hrdinu neviděla tak energického... 

Když jsme dojeli na místo, chtěla jsem z něj sesednout, jenže on najednou zařehtal jako smyslů zbavený a rozběhl se někam k pláži. ,,Drobku!" zakřičela jsem a spadla na zem. ,,Zatraceně co to vyvádíš?! Dneska jsi jako vyměněný" supěla jsem vztekle a snažila se ignorovat ostrou bolest v kotníku když jsem se postavila. ,,Sakra" zaklela jsem a nějak se dobelhala ke kraji skály. 

Chtěla jsem se porozhlédnout, kam utekl, ale když jsem ho uviděla dole, všechno jsem pochopila... ,,No jistě, ty mě málem zabiješ jen abys mohl za klisnou ty zrádce" řekla jsem rozčíleně, ale když jsem uviděla, jak ti dva spolu blbnou, usmála jsem se.

Ani mě nepřekvapilo že jsem a sebou uslyšela kroky. ,,Dobré ráno" řekla jsem a otočila hlavu na prince. Klisna, s kterou si Hrdina hrál totiž nebyla nikdo jiný, než Brownie.

,,Dobré" řekl a posadil se vedle mě. ,,Tentokrát jste sledovala vy mě" řekl a já jsem se uchechtla. ,,No to určitě" řekla jsem a princ se pousmál. ,,Máte tu krásnou přírodu" řekl a já jsem přikývla. ,,No to jo" řekla jsem a usmála se. Začala jsem houpat nohama ve vzduchu, ale v tom jsem pravou nohou lehce zavadila o nějaký kámen a znova ucítila tu ostrou bolest, vycházející z mého kotníku.

Když jsem se předklonila, abych se na něj podívala, trochu jsem se zděsila... Byl nateklý a trochu zbarvený do fialova.. ,,Nechcete skočit že ne" řekl princ prostě, protože si všiml jak se nakláním dopředu a zřejmě si to špatně vyložil. ,,Zas tak moc si nefanděte, určitě mi nestojíte za můj život" řekla jsem a on se uchechtl. ,,Už jsem se lekl že se s vámi něco stalo, pět minut jste mi neřekla nic tak milého a hřejivého u srdce"

,,Šetřím si to na svatbu" řekla jsem a zazubila se na něj. ,,Takže si mě vezmete?" zeptal se s pozvednutým obočím a já se pousmála. ,,A kdo říkal že na naši?" pravila jsem a pootočila hlavu zpět na oceán, který byl zahalený v šeru... ,,Nechci si vás vzít" řekla jsem upřímně a princ se taky otočil na oceán. ,,No výborně, alespoň v tomhle jsme zajedno" řekl a já jsem přikývla. Chvíli bylo ticho, ale pak jsem se podívala na hory a usmála se. ,,Už to bude" řekla jsem a dychtivě je pozorovala.