Srdce v kleci

Výřečný Posel

S úsměvem jsem si prohlížela nové šaty, co mi donesla Danielle. U toho jsem přemýšlela, za jak dlouho asi Jack přijede. Ta akce se dost protáhla... Ale podle informací které jsem dostala byl naposledy ubytovaný v hostinci, který je od Cornwallu necelé tři dny. A podle posla vyrazili hned na cestu, takže je Jack i ostatní v bezpečí.

Cesta sem vede jen jedna, takže tu určitě do dvou dnů bude. Oblékla jsem si světle zelené šaty, na kterých ani nebylo vidět že jsou pro těhotné ženy a s úsměvem jsem vstala a zatočila se ve vzduchu. ,,Tak co na ně říkáte?" Zeptala jsem se s úsměvem a Danielle s Lisou na mě dlouze hleděly. Můj úsměv se lehce zkřivil v otrávený úšklebek. ,,Fajn, tak já si vezmu ty druhé." Řekla jsem a začala se přehrabovat v pytli na šaty. Poznámek od bodyguarda že se nemám točit jsem si nevšímala a dál hledala ty pravé ořechové. ,,Tyhle nejsou úplně špatné." Snažila se zachránit situaci Danielle, ale já jen mávla rukou.

,,Ne, já to chápu. Prostě jsou všechny otřesné... Ta švadlena umí šít doopravdy skvěle, ale není to asi nic moc pro mě." Řekla jsem a bezmocně se skácela na postel, čímž jsem si vysloužila další káravý pohled od osoby vzadu v rohu, které si nikdo nevšímal. Nebo jsem si jí nevšímala jen já od té doby, co se snažila mě ochránit před jednou sýkorkou, co byla ve špatný čas na špatném místě. Špatné místo byl můj balkon a špatný čas zrovna když tam byla moje skvělá opatrovnice a bodyguard.

,,A co tyhle?" Zeptala se Lisa a ukázala na blankytně modré šaty, které spíš než šaty připomínaly výbuch cukrové vaty. Pozvedla jsem jedno obočí. ,,Tyhle?" Zeptala jsem se a Lisa pokrčila rameny. ,,Alespoň si je zkus." Řekla a já si povzdechla. Začala jsem se soukat z šatů žabí princezny a zkusila nepovedenou napodobeninu Popelky. ,,A tohle ti přijde lepší než ten žabinec?" Zeptala jsem se otráveně, protože jsem už byla zoufalá ze všech těch pokusů najít alespoň jedny šaty, které by se alespoň trochu podobaly mému vkusu. Tyhle ho neviděly ani z okna splašeného kočáru.

Chtěla jsem se rychle vysoukat i z té modré hrůzy, ale v tom jsem uslyšela zaklepání na dveře. ,,Dále?" Řekla jsem, ale ještě než jsem to vůbec dořekla, už se otevíraly dveře a dovnitř vešel otec. Překvapeně jsem zamrkala. Vypadal, jako by ho něco dost vyvedlo z míry. To mě dopálilo ještě víc.

To já ho takhle vyvádím z míry, nikdo jiný na to právo nemá. ,,Kdo ti co řekl? Nech mě ať si to s ním vyřídím, jenom já umím způsobit situace při kterých se tváříš takhle." Řekla jsem s hravým úšklebkem, ale otec se ani nepousmál. 

,,Musíš se mnou okamžitě do salónku." Řekl a já jsem si znova povzdechla. ,,Jistě, jen se převléknu." Řekla jsem, ale otec zavrtěl hlavou. ,,Na to není čas, musíš hned se mnou." Řekl a totálně mi tím vyrazil dech. Okamžitě mě přešla chuť říkat další zajisté vtipné poznámky. Jestli otec nedbá na to, jak vypadám, musí to být doopravdy vážné.

Bez dalších řečí jsem vyrazila za ním, hned za mnou se jako vždy držel ocásek Angela. Rychlými kroky jsme se přesunuli do salónku, kde na mě čekalo malé překvapení. V salónku byl vévoda z Allienu s nosem jako okurkou, jeho nová choť, která postavou připomínala nádobu na okurky... Zkrátka skvělý pár. Poté jeden kníže, kterého si pamatuju z otcových dřívějších jednání a poté samí pro mě neznámí lidé.

Vzadu byl ten cizinec, který mě pozdravil Vaše výsosti. Hleděla jsem na tohle shromáždění a pak na otce, který si odkašlal, aby se všichni utišili. ,,Vážení členové rady, tohle je moje dcera Charlotte. Mám takový pocit, že následující téma se jí týká, řekněme více než méně." Řekl svým typickým jazykem otec a já nahodila úsměv a udělala pukrle. 

V těch šatech jsem musela vypadat doopravdy neodolatelně. Otec mi nabídl židli a já se posadila po jeho pravici. Vypadaly spíš jako noční košile královny. ale vzhledem k vážnosti situace, která nejspíš nastala jsem to už neřešila.