Srdce v kleci

Naneštěstí

Jack se zarazil. Pustil mě a o krok ode mě odstoupil. Přejel mě zkoumavým pohledem a povzdechl si. ,,Takže jsi to ty..." Řekl a já se na něj překvapeně podívala. ,,Chceš mi říct že sis nebyl jistý když jsi mě začal líbat?" Zeptala jsem se a Jack se zamyslel. ,,Byl jsem si jistý tak na sedmdesát procent." Řekl a já si dala ruce v bok.

,,A co bys dělal kdyby tu teď místo mě stál chlap?" Jack se zamračil. ,,Nebyl bych naštvanej že mi moje manželka lhala a tak dlouho mě tahala za nos." Provinile jsem se na něj podívala. ,,Promiň..." Řekla jsem a Jack jen zavrtěl hlavou. Chytil mě za ruku a táhl mě ven z lesa. ,,Pojďme odtud než bude ještě větší tma... Po Brownie se podíváme zítra.. Možná se sama vrátila do stáje." Řekl.

Nic jsem nenamítala a šla s ním. ,,Chystala ses mi to vůbec někdy říct?" Zeptal se mě a já přikývla hlavou. ,,Jistě že ano... Jen ne někdy v blízké budoucnosti." Řekla jsem a slyšela, jak si odfrkl. ,,Jacku promiň.. Ale chtěla jsem se s tebou usmířit..." Řekla jsem a Jack mi věnoval jeden ze svých vražedných pohledů. ,,Tak to se ti povedlo." Řekl a já jsem si povzdechla. ,,Ráno jsem se ti chtěla omluvit ale tys mě nenechal domluvit a řekl jsi že na to nemáš náladu, nevěděla jsem co mám dělat." Řekla jsem a Jack se zamračil. ,,To je sice moc pěkný, ale pokud vím tak tenhle hon nebyl tvůj první."

Kousla jsem se do rtu. ,,Nebyl... Ale jako žena bych nikdy na hon nemohla." Řekla jsem a Jack si povzdechl. ,,Stačilo by říct, já bych tě klidně vzal." ,,To jo, ale ti dva by nerozdýchali kdybych je porazila já." Jack se uchechtl. ,,Ty to vůbec nebereš vážně co?" Zeptal se a já sklopila pohled k zemi. ,,Tady jde hlavně o ten princip, mohlas mi normálně říct že chceš na hon, klidně by ses mohla převlíkat za toho tvýho Que, ale tys mi nic neřekla."

Já jsem se zachmuřila ještě víc. ,,Máš ještě něco co bych měl vědět?" zeptal se mě a já se zarazila. ,,Vlastně ano..." Řekla jsem a Jack se na mě zlostně podíval. ,,Nechceš mi doufám říct že převlíkáš ještě za něco jiného." Řekl a já zavrtěla hlavou. ,,Ráda bych ti to řekla, ale to bys musel být v klidu." Řekla jsem. ,,Já jsem úplně v klidu." Štěkl po mě a já si znova povzdechla.

,,Mrzí mě že jsem ti lhala.. Už několikrát jsem přemýšlela o tom že ti to řeknu, ale bála jsem se tvojí reakce... Bála jsem se že zareaguješ přesně takhle..." Začali jsme se blížit k zámku. Jack mě stále držel za ruku, nevím jestli si to vůbec uvědomoval. ,,Kdybys mi to řekla sama, bylo by to něco úplně jiného." Řekl Jack.

,,Máš pravdu... Mrzí mě to." Řekla jsem, ale Jack už nic neodpověděl.. Nevypadalo to, že by se se mnou dneska chtěl ještě vůbec bavit...

...

Probudila jsem se a s úsměvem natáhla ruku vedle sebe. Překvapeně jsem se posadila, když jsem nahmatala jen prázdné místo... Až za pár vteřin mi došlo že Jack tu vlastně nespal. A asi ani dlouho spát nebude. Oblékla jsem si zeleno-modré světlé šaty po kolena a vyšla na snídani. Probudila jsem se dost brzo, takže jsem přišla včas, ale Jack tam nebyl... 

Ani mě to nepřekvapilo... Když mě přestalo bavit bezmyšlenkovitě rýpat do jídla, s omluvou že mi není dobře jsem opustila jídelnu a vydala se ven na zahradu... Tentokrát jsem si vzala teplé oblečení. U zdi jsem nahmatala tajné dveře a s lucernou jsem šla po temné chodbě. Když jsem došla až do růžové zahrady, došla jsem až k lavičce, kterou tam Jack nechal dát. Smetla jsem z ní sníh a posadila se. 

Zahleděla jsem se nahoru a přemýšlela... Jack měl pravdu, neměla jsem mu takhle lhát. Ale alespoň teď vím jak to viděl on... A jak se cítí. Netuším co mám dělat aby mi odpustil... Vstala jsem z lavičky a přišla až k náhrobku jeho matky. Zamyšleně jsem se na zasněženou kamennou desku podívala a opatrně z ní oprášila sníh. Klekla jsem si před náhrobek a zavřela oči. ,,Prosím, prosím pomozte mi, ať mi váš syn odpustí... Za žádnou cenu jsem ho nechtěla svým chováním nějak ranit ani nazlobit, chtěla jsem jen vědět jak se cítí. Vím že to byla chyba a teď toho lituji... Chci jen aby mi co nejdříve odpustil. Chtěla bych mu říct v jaké situaci teď jsme. Chci aby věděl že máme dítě... A že je naše první a poslední..."