Srdce v kleci

Celkem klidný den

Otevřela jsme oči a chtěla se přitisknout k Jackovi, který vedle mě jako vždy usínal. Zklamaně jsem vydechla, když jsem nahmatala jen prázdné místo a poskládané pyžamo. Zvedla jsem hlavu a podívala se na hodiny, které díky své velikosti zakrývaly značnou část stěny nad stolem. Zdobený zlatý rám podtrhoval černý ciferník, který mi prozradil že je jedenáct dopoledne.

Už chápu proč je vedle mě prázdno. Zvedla jsem se z postele a trochu se protáhla. Že to byla chyba jsem si uvědomila až když se mi před očima začaly divoce hemžit barevné mžitky. Zamotala se mi hlava a já se rychle posadila zpět na měkkou vyhřátou postel. Znuděně jsem si povzdechla. Nebaví mě celé dny jen ležet v posteli a čekat na Jacka, který přijde večer unavený z pobíhání po celém království aby se dost věnoval našemu královskému hostu. 

Když jsem si vzpomněla na tu nafoukanou baronku, nálada se mi o moc nezlepšila. Již jsem měla tu čest ji poznat. Upřímně, chci aby mi někdo vrátil těch prokletých třicet minut mého života co jsem se musela dívat na ten její otravný obličej. 

Byla překrásná, což mě štvalo ještě o něco víc než to, že je s ní Jack víc než se mnou. Odhodlaně a velmi pomalu jsem se opět postavila a odšourala se ke skříni, kde byla většina mého oblečení. Vytáhla jsem první ramínko, které mi přišlo pod ruku a bez přemýšlení se převlékla z krátké a tenké noční košile. 

Světle růžové šaty co byly (jako je u mne ve zvyku) po kolena byly jednoduché, ale krásné. Když jsem se o něco spokojenější než před pěti minutami otočila k váze s růžemi, s překvapením jsem zjistila že je většina vody pryč. Vzala jsem vázu do náruče a s pohodlnými huňatými papučemi jsem vyrazila ven na chodbu. Vzhledem k Jackovým výhružkám a tvrdohlavému chování mě ani nepřekvapilo, když jsem přede dveřmi objevila dva vojáky, kteří se na mě přilepili. 

Ani to že se k nám cestou přidali další čtyři mě nepřekvapilo. Je to trochu otravné, ale vzhledem k tomu, že se mě někdo pokusil zabít a není po něm ani stopy, to přijímám a nestěžuju si. Přeci jen je to trochu uklidňující pocit. Netuším komu bych mohla překážet, já přece nejsem královna, jsem jen princezna a titul jsem si získala díky tomu, že jsem si vzala Jacka. Asi jsem urazila nějakého člověka a ten se mi chce pomstít... To je tak jediné co mě napadá, protože kdybych přeci jen zemřela, nic by se nestalo. Jack by se jen musel znova oženit...

Z té myšlenky mi přeběhl mráz po zádech. Je tu snad někdo, kdo chce zaujmout místo po boku Jacka natolik, aby se mě pokusil zabít? Před očima se mi objevil seznam konkubín a různých dam na oslavách, které pomalu slintaly když pozorovaly Jacka. Nebo to snad byl někdo, kdo prostě rád tráví lidi? A co nějaký bláznivý Francouz? Co kvůli rivalitě států chce zabít novou princeznu? A co když se příště zaměří na Jacka?

V hlavě se mi honilo tolik myšlenek, čím dál tím víc nesmyslných. Nekonečné množství otázek mi nedovolovalo zažít klidný spánek. Jack mi řekl, že jsem několikrát křičela jeho jméno ze spaní. Častokrát jsem ani nemohla usnout. Problémy se na mě navalují, jako obrovská sněhová koule, která se kutálí ze strmého kopce.

Když jsem došla k jídelně, černá mračna která jsem měla v hlavě se rozestoupily a propustily pár slunečních paprsků. V obrovském jídelním sálu jsem přes okno, které bylo na chodbě zahlédla Jacka. Zastavila jsem se a otočila se na zástup strážných. ,,Děkuji vám za doprovod chlapci, ale dál už to zvládnu sama, připojím se k princi." Usmála jsem se na ně, ale strážní se ani nepohnuli.

Úsměv mi zmizel z tváře a já se zhluboka nadechla. ,,Podívejte se, princ Jack je támhle v jídelně a já jdu hned za ním, takže můžete klidně odejít." Řekla jsem, ale jeden strážný zavrtěl hlavou. ,,Máme rozkaz od prince abychom se od vás na krok nehnuli." Řekl a já se zamračila. ,,Tak dobře, ale dovnitř se mnou nechoďte, počkejte tady." Řekla jsem a strážný se podíval do okna, kterým bylo krásně vidět dovnitř.