Mafia

55.

Seděla jsem u stolu a psala dopis, ve kterém jsem mamku i Dereka ujišťovala, že jsem v naprostém pořádku a že tady mám spojence, kteří mi pomohou s útěkem. Také jsem jí popsala všechno, co musejí udělat. Že se musí odstěhovat a letět do Kanady a dorazit na adresu Shawnových rodičů. Milionkrát jsem jí opakovala, aby se mi nesnažila poslat odpověď nebo mě hledat. Také jsem jí psala, že mi musí věřit, jinak jejich životy budou v ohrožení. Také jsem se vyjádřila k balíčku, ve kterém bude i dopis. Shawn jim totiž nechal zařídit nové identity a letenky. V krabici by měli mít i několik tisíc dolarů. Za to, co dělá pro moji rodinu ho mám ráda ještě víc. Vím, že je to v popisu našeho plánu, ale i tak si myslím, že to dělá s ochotou.

Když jsem dopsala, vložila jsem dopis do obálky a zalepila ho. Vložila jsem ho do šuplíku u postele a odešla na trénink. Poslední dobou jsem mohla chodit sama do jídelny a na tréninky. Byla jsem ráda, že nemám nikoho za zadkem.

V areálu jsem se připojila do skupiny s červeným páskem a společně jsme zašli do posilovny, no nebyla to úplně posilovna, ale oni to tak nazývali. Bylo tady pouze šest boxovacích pytlů a několik činek.

„Hej ty," ukázal na mě náš dozorce a já k němu přišla.

„Chci abys boxovala, potřebuješ zpevnit svaly na rukou," řekl a já přikývla. Nesnášela jsem, když mi poroučeli a říkali, kde mám nedostatky. S protočením očí jsem si nasadila rukavice a začala mlátit do pytle.

Z mého cvičení mě vyrušilo křiklavé zvonění po celém areálu. Přestala jsem se věnovat mé činnosti a odhodila rukavice na zem. Rozhlédla jsem se po každé skupince, která se řítila k východu. Nechápala jsem, co se děje a zacpala si uši. Ucítila jsem nepříjemný pocit v žaludku a pomalu se vydala za ostatními. Ten zvuk zněl jako nějaký alarm. Nevěděla jsem k čemu sloužil, ale začínala jsem mít strach.

Když jsem se dostala do chodby, někdo mě strhl za paži. Vyděšeně jsem sledovala čokoládové oči a pohledem prosila o vysvětlení.

„Musíme ten útěk provést dnes, běž si sbalit a vezmi ten dopis," poručil a když už chtěl odejít, chytla jsem jeho svetr a on se otočil.

„Co se děje?"

„Napadl nás jiný gang, musíme zmizet, dokud to jde, takže si pospěš," řekl a odběhl pryč. Neváhala jsem a běžela do pokoje, kde jsem do tašky naházela všechno, co se mi dostalo do ruky, včetně toho dopisu. Měla jsem z toho všeho smíšené pocity. Bála jsem se a zároveň jsem se těšila, že utečeme tak brzy, jen doufám, že vše vyjde, tak jak má.

„Jsi hotová?" vtrhl dovnitř zadýchaně a já bez hlásky popadla věci a vydala se za ním. Když jsem slyšela vzdálené střílení a křik, přidala jsem do kroku. Shawn odjistil zbraň a přikrčil se u zdi. Divné bylo, že jsme šli úplně jinou stranou.

„Dělejte, prohledejte všechno!" uslyšela jsem za námi křik. V tu chvíli mě Shawn popadl za ruku a rozeběhl se. Ani jsem nestihla postřehnou a už jsme byli venku z budovy. Venku ještě svítilo sluníčko, které mě zaslepilo, ale netrvalo dlouho a já byla nucena zalézt do auta. Shawn si sedl za volant a prudce rozjel se pryč odsud. S šokem jsem stále sledovala všechno okolo. Cody s Beccou jeli za námi a v jejím obličeji jsem neviděla žádnou emoci. Vypadala jako by ji to vůbec nezaskočilo. Obratně jsem přelezla ze zadní sedačky na tu spolujezdce a připásala se. Strachem jsem v pěsti drtila pás a přála si, aby už bylo po všem. Najednou jsem začala o všem pochybovat. Přišlo mi, že tento útěk byl až moc lehký.

„S-Shawne? Co když jsme udělali chybu?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Co tím chceš říct?" zamračil se a dál sledoval cestu.

„Naznačuješ mi tím, že z toho chceš vycouvat?"

„Já - nevím, prostě mám strach a já nechci neumřít. Nechci-"

„My neumřeme, nemusíš se bát."

„Ale nepřišlo ti to až moc lehké? Myslím tím ten náš útěk."

„Ulehčilo se to kvůli tomu, že nás napadli," řekl a vytáhl si z kapsy mobil, který vyhodil z okna. Šokovaně mi spadla brada, ale nic jsem neřekla. Věděla jsem, že se musí zbavit všeho, čím by nás mohli vystopovat.

„Hlavně si nemysli, že je po všem, až Joseph zjistí, že nejsme v nouzové základně, budou nás hledat."

„A to bude, za jak dlouho?"

„Když jsem šel do pokoje, potkal jsem Daniela, který mi řekl, že mě shání, odpověděl jsem mu, ať mu řekne, že přijdu, tak nevím, ale dávám tomu maximálně devět hodin. Než se všichni přemístí do té základny, tak to taky potrvá a než jim dojde, že chybíme, půjdou po nás."

„A kam to vůbec jedeme?"

„Do Richmondu, tam přespíme a pak vymyslíme kam dál."

„Fajn," povzdechla jsem si a uvelebila se na sedadle.

„Otevři ten kastlík." Natáhla jsem se a otevřela ho. V tu chvíli mě pohltila vlna radosti. Vyndala jsem dvě krabičky s novými telefony a položila si je do klína.

„Jeden je pro tebe a jeden pro mě. Myslel jsem, že bys chtěla svůj."

„Děkuji!" usmála jsem se a nadšeně otevřela svoji krabičku s růžovým iPhonem.

„Zprovozni je oba prosím." Bez rozmyšlení jsme se do to pustila. Cítila jsme se jako malé dítě, které dostalo dárek. Byla jsme ráda, že na mě myslel. Mobil mi neskutečně moc chyběl. Vím, že je to docela hloupé, ale být tak dlouho bez mobilu je hrozné. Shawn si ode mě ten svůj převzal a zavolal Codymu. Já jsem si mezitím nainstalovala hry, které jsem začala i hrát. Věděla jsem, že cesta bude ještě dlouhá.

Po dlouhé době nová kapitolaaa!! Doufám, že se Vám líbila :) Vím, že často nevydávám, ale vůbec nestíhám. Snad to tolik nevadí.
K.