Mafia

5.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se okolo. Přemýšlela jsem o tom, jestli je tohle nějaká věznice. Většina lidí by si totiž představila mříže a studenou podlahu, a na plně vybavený pokoj. Vstala jsem a otevřela dveře, které vedly do koupelny. Uvnitř jsem si dala teplou sprchu a sledovala mé fialové břicho a obličej. Přejela jsem si po modřině a sykla bolestí. Pořád jsem cítila ten náraz nohy do mého těla. Bylo mi z toho mdlo. Oblékla jsem se do bílého županu, jelikož moje prádlo bylo špinavé, a pak šla do ložnice nalézt něco, co bych mohla nosit. Ve skříni jsem našla nějaký vytahaný červený svetr a legíny. Spodní prádlo tam bylo naštěstí taky. Převlékla jsem se a posadila se na postel. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem zamknutá a okna nikde nebyla. Z ničeho nic zachrastily klíče v zámku a dovnitř vešel ten muž, který seděl za stolem. Z postele jsem se ani nehnula, protože jsem nechtěla, aby věděl, že se ho bojím.

„Koukám, že jsi se tady porozhlédla," řekl a stále koukal na mé mokré vlasy, které mi spadaly podél boků.

„Kluci vybrali dobře," řekl a usedl vedle mě. Chtěla jsem se odsunout co nejdál od něj, ale byla jsem jako zamrzlá. Nemohla jsem pohnout ani prstem. Na chvíli jsem snad přestala i dýchat. Jeho prsty mi zastrčily pramen vlasů za ucho a já ucukla. Nelíbil se mi jeho dotek.

„Chceš říct, proč jsi tu?" nic jsem neřekla a kývla v souhlas.

„Jsi tu, protože nám budeš pomáhat."

„P-pomáhat?"

„Ano."

„S čím?"

„S drogami, zbraněmi a tak, však víš," zašeptal mi do ucha.

„Ne!" křikla jsem a vstala.

„To nikdy!"

„Budeš muset," usmál se, bylo vidět, že je pobavený nad mým odporem.

„Ne!"

„Copak bys nechala dopustit, abychom tvoji drahou Tessu zabili?" Na slova jsem se nezmohla a pouze ho mlčky sledovala.

„Tak vidíš, budete pracovat někdy i spolu. Například za pár týdnů se koná akce, na které vás zrovna potřebujeme. Budete svádět muže a vyzvídat, protože potřebujeme něco zjistit a jestli něco jen trochu pokazíte nebo prozradíte, zabiji vás a vaše milované. Ujasněno?"

„A-ano," vykoktala jsem.

„Můžu ji vidět?" zeptala jsem se ještě, než odešel.

„Uvidíte se na obědě," řekl a zamkl dveře. Když jsem měla pokoj zase pro sebe, spustily se slzy na mé tváře. Litovala jsem toho, že jsem neposlechla mamku. Doufám, že už po nás pátrá policie a že nás brzy najdou. Nemohu pracovat pro mafii, nebo jak tomu mám říkat. To prostě nejde! Musím se z toho nějak dostat a Tessa také, ale jak? Určitě tady mají ochranku a všichni nosí pistole. Bude to těžké, ale musíme něco podniknout. Možná ne teď, možná ne za týden, ale někdy ano. A až ten den nastane, budu se bít až do konce.

Dovnitř vstoupil nějaký muž, který mi oznámil, že je oběd. Můj žaludek se zaradoval. Dlouho jsem nejedla nic teplého a moje tělo se cítilo oslabeně. Ten muž mi celou dobu pevně svíral rameno a vedl si mě před sebou až do jídelny.

„Lay!" vykřikla radostí Tessa a rychle mě běžela obejmout. S radostí a smutkem v očích jsme se objímaly, dokud nepřišel ten muž.

„Sedněte si!" rozkázal a pak jen vyčkával, až nám přinesou jídlo. Po pár minutách jsem už hltala brambory s masem a zeleninou. Bylo to dobré, na to že to tady nevypadalo nějak útulně.

„Proč právě my?" zeptala se Tess.

„Protože si vás vybrali," odpověděl.

„Tyler a Josh?" zeptala jsem se pro změnu já.

„Ano."

„Ale ocenil bych, kdybyste místo Tyler říkali Cody, Tyler je pouze krycí jméno a abych nezapomněl, zítra budete mít trénink. Musíte se naučit, jak se samy bránit, aby vás hned nezabili. Ráno v osm pro vás přijdou, uvidíme se tam," řekl a vstal. Kývl na muže stojící u vchodu a ti se nás ujali. Tak ten to shrnul rychle.