Mafia

72.

Seděla jsem na rozvrzané dřevěné posteli a přemýšlela nad tím, co všechno se stalo v těchto posledních hodinách. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme dokázali dostat z toho zmatku pryč. Shawn mi sice říkal, ať si nedělám velké iluze, že po nás stále může někdo pátrat. Nevěděla jsem, jak moc velký vliv Joseph na lidi měl a kolik z nich jich je schopno se obětovat.
Doufala jsem, že budeme mít pokoj a já konečně uvidím mamku a Dereka. Moc mi chybí a nedokážu si představit, jak mé zmizení museli prožívat oni. Nedokážu si představit, jaké to je mít normální život. Už je to několik měsíců od mého únosu, ale přijde mi to jako by to bylo týden. Všechno se děje moc rychle. Přijde mi, jako kdybych Tessu ztratila včera. Pořád cítím takovou prázdnotu uvnitř sebe. Nikdy jsem si nemyslela, že bych ji mohla ztratit, až do té doby, co se to stalo a stále mi to přijde nereálné. I když před sebou vidím její nehybný obličej, stále mám pocit, že ji potkám, někde, někdy. Mrzí mě, že jsme neměli možnost se s ní řádně rozloučit a uspořádat jí pohřeb. Je pravda, že pohřby jsem nesnášela, kdo by je taky měl rád, že ano? Ale je to součástí našeho života a člověk by měl být pochován mezi milovanými. Všichni projeví lítost, pláčou a vzpomínají na ty nejkrásnější chvíle, které s tím člověkem zažili. Nikdo nemyslí na ty hádky a špatné chvíle. Sami si ubližujeme vlastními vzpomínkami, i když víme, že nic takového znovu s danou osobou nezažijeme.

Po otcově smrti jsem si pořád myslela, že se k nám vrátí a obejme nás. Ujistí nás, že je všechno v pořádku a my nebudeme sami. Bohužel se nic takového nestalo. Smrt člověka do této doby nějak nedokážu přijmout. Vím, že je součást našeho života, stane se to každému z nás, ale všichni bychom měli umřít přirozeně, ne takhle. Sama vím, že jsem někomu vzala život, stále cítím tu tíhu, nebyla jsem nadále nevinná. Tolik lidí včera ztratilo život a mně se nechce věřit, že jsem tomuhle byla svědkem.

Pamatuji si svůj první pohřeb. Jednalo se o moji babičku z mimčiny strany. Když mi bylo pět let, navštívili jsme jí v nemocnici. Ležela na nemocničním lůžku a my sledovali, jak jí postupně opouští síly. Mamce říkala, že se nebojí smrti, že je prý určitě krásná, což jsem nikdy nepochopila, ale v jejích očích jsem viděla, že se nebála toho, co přijde.

„Lay? Vnímáš mě?" uslyšela jsem vedle sebe a zavrtěla hlavou, abych ty myšlenky umlčela.

„Ehm, cože?" Usmála jsem se trapně a natočila hlavu na mé přátele. Oni mi vysvětlili jejich plán, který představoval cestu do Kanady. Ano, přesně tak. Kanada, stát, kde byli moji a Shawnovi rodiče. Nemáme v plánu jít za nimi, ale až se naskytne příležitost, nebudeme váhat a navštívíme je. Nejdřív poletíme do Sudbury. Cestu autem totiž hned zavrhli, takže jsem neměla šanci je přemlouvat. Musela jsem to přežít, i když po tom všem, co se stalo si myslím, že přežiju všechno.

K obědu jsem snědla menší porci těstovin s kuřecím a všichni jsme se rozhodli pro odpolední odpočinek. Když jsem myslela, že půjdu spát, tak nás vyrušilo silné bušení na dveře. Kluci se pohotově zvedli a vzali si do rukou zbraně. Oba se přemístili ke dveřím, Cody se postavil tak, aby když se otevřou, tak by stál za nimi. Hlaveň pistole přiložil na dveře a vyčkával.

„Otevřete!" ozvalo se z druhé strany. Viděla jsem na Shawnovi, jak váhá. „Laylo! My víme, že tam jsi!" Po zaznění mého jména na mě všichni stočili pohled. Zamračila jsem se a vyhoupla se pomocí berlí na nohy. Dokulhala jsem ke dveřím a chtěla je otevřít. Shawn mě chytil na paži, byl nerozvážný. Položila jsem dlaň na studenou kliku, která pod mým stiskem povolila. Pootevřela jsem dveře a přede mnou se objevil šéf toho gangu, se kterými jsem spolupracovala a jeho tři bodyguardi. Shawn na něj společně s Codym namířili zbraň a oni udělali to samé.

„C-co tu děláte? Jak jste mě našli?" „Díky čipu přeci." Ušklíbl se a sjel mě pohledem. Instinktivně jsem se plácla do čela. Jsem tak blbá, jak jsem na to mohla zapomenou?! Pustila jsem je dovnitř a ostatní sklopili zbraně, ale bylo na nich vidět, že se je nebojí použít.

„Jakému čipu?" zeptal se Shawn a pomohl mi se usadit.

„Implantovali jsme jí čip do ruky," vysvětlil jejich šéf a já Shawnovi ukázala svou ruku, kde jsem měla malou zarudlou jizvičku.
„Proč jste přišli?" zeptala jsem se a promnula si postižené místo.

„Chtěl jsem ti osobně poděkovat. Díky tobě jsme se stal mocnějším a všechno vyšlo skvěle, teda až na pár ztrát." Pokrčil rameny, dal si nohu přes nohu. „Joseph je mrtvý, bohužel i Oliver. V boji vyhrál, ale střelili ho do plíce. Zemřel naštěstí i Michael. Tvůj nápad vyšel a já si velice cením tvé pomoci," řekl a mně se zhoupl žaludek. Měla bych se cítit lépe, ale nebylo tomu tak. Umřeli kvůli mně, Oliver zemřel kvůli mně. „Takže kdybys chtěla někdy zavítat do mého gangu, nebudu se bránit. Ale bylo mi potěšením s tebou pracovat, Laylo Brownová." Natáhl ke mně ruku a já se nezmohla na nic jiného než na ni jenom civět. Nevěřila jsme svým uším. Nakonec jsem si s jeho rukou potřásla a dívala se mu do očí.

„Takže je po všem?" zeptala jsem se nejistě.

„Ano, jsi volná, ty i tvoji přátelé. Nikdo z mého gangu po vás nepůjde," řekl a podíval se na mé společníky, „Někteří lidé o Josepha přešli ke mně, ale pár jich uteklo, je možné, že po vás půjdou, ale jak říkám, jste pod mou ochranou. Navíc se je pokoušíme najít."

„Děkuji, děkuji za všechno," vypadlo ze mě a nějakým zázrakem se mi na tváři objevil úsměv.

„My děkujeme." Přikývl a zvedl se ze židle.

„Ten čp můžete vyndat a zničit, pokud tedy nechcete do mého gangu." „Nechceme," odpověděl Shawn chladně. Viděla jsme na jeho výrazu, že z jeho návštěvy není nadšený. Ani jsem se nedivila, však jeho muži ho mučili. Chytila jsem ho za ruku a jemně ji stiskla.

„Počkejte!" vykřikla jsem, než stihli odejít. Ten muž se otočil ve dveřích a čekal na to, co ze mě vypadne.

„Jak se jmenujete?" „Simon Baxter." Jenom jsem přikývla a oni odešli. Bylo tady ticho, všichni jsme zpracovávali nové informace, které nám momentálně změnily život.

„No do prdele, ono se to vážně povedlo," ozvalo se první slova od Codyho.

Omlouvám se, že kapitoly vydávám až teď, ale musím všechno přepsat a u toho dělám korekci. Nějaké věci jsou tu navíc, ale jsou to drobnosti, které by neměly příběh nějak změnit. Doufám, že se máte skvěle a že jste zdraví! Já celý týden přežívám na čajích a na lécích, aby mi bylo líp :D

K.