Mafia

65.

Pohled Shawna
S Codym už druhý den ležíme na střeše opuštěného paneláku a dalekohledem sledujeme hlídku, která se střídala po třech hodinách a vykuřovala na každém rohu cigarety. Také jsem si všiml dvou nových aut, které museli přijet až po mém útěku. „Nesu svačinu." „Co ti tak trvalo?" sykl Cody, který se nemohl dočkat až přijde. Ihned se chopil šance a vytrhl jí jídlo z ruky. „Shawne já to za tebe vezmu." Poděkoval jsem jí a předal jí dalekohled. Ona zaujala mé místo. „Dívala ses jestli tě někdo nesledoval?" zeptal jsem se pro jistotu, nemohl jsme riskovat, že se něco pokazí. „Neboj, byla jsem obezřetná." Přikývl jsem v souhlas a zakousl se do bagety. Bylo něco okolo čtvrté hodiny a stále se nic nedělo. V duchu jsem se modlil za to, aby Layla byla v pořádku. Cítil jsem takovou zvláštní prázdnotu uvnitř sebe, když nebyla po mém boku. Byl to zvláštní pocit, který jsem myslel, že mě v životě nepotká.

„Je to tady," zvolala Zita a vytrhla mě z mých myšlenek. Oba jsme se k ní rychle připlížili. Vzal jsem si dalekohled z tašky a zaměřil se na skupinku ozbrojených mužů, kteří vyšli předním vchodem. Bohužel Laylu jsem mezi nimi nezahlédl. Dva z nich nasedli do aut a přistavili je ke vchodu. Zamračil jsem se, když jsem viděl dveře, ve kterých se něco mihlo. Najednou ze tmy vyšla úzká postava s třemi dalšími muži. Byla to ona. Povídala si s mužem napravo a usmívala se. Nechápal jsem to. Tak moc jsem se bál, že ji uvidím ve špatném stavu a ono ne. Za opaskem měla strčenou zbraň a vlasy měla do vysokého culíku. Jeden z mužů jí otevřel dveře a ona nastoupila. „Musíme jít, rychle," řekl jsem a všichni jsme se rozeběhli po schodech k autu, které bylo v přízemí.

Pohled Layly

Když jsem nasedla do auta, uvelebila jsem se na kožené sedačce a připoutala se. Na jednu stranu jsem se těšila, až tohle všechno bude za mnou, ale stále nevěřím tomu, že bych mohla žít obyčejný a bezpečný život s rodinou. V autě jsem si s mými společníky opakovala plán a při tom si mnula jizvičku na ruce. Měla jsem obavy jako každý z nás v tomto autě. Všichni spoléhali na mě, byla jsem jejich jediná šance.

Když jsme zastavili v ulici, vystoupila jsem a šla na místo, kde jsem měla být „přepadena". Na konci ulice jsem zatočila vlevo, poté dvakrát doprava a pak ještě jednou doleva, dokud jsem nedošla na malé náměstí velmi chudé čtvrti. Nechápala jsem, proč se skoro každý gang ukrývá v dírách, když mají dost peněz. Je mi jasné, že se chtějí skrýt, ale tohle mi přijde moc. Kolem mě byli několikapatrové domy, které se zdály opuštěné. Omítka byla buď posprejovaná, nebo opadaná. Kráčela jsem stále tím směrem, který jsem si neustále přehrávala v paměti. Bylo mi nepříjemně, když jsem na sobě cítila zvědavé pohledy. Přikryla jsem si hlavu kapucou od mikiny a přidala do kroku. Musela jsem vypadat, jako kdybych byla na útěku, což na jednu stranu jsem. Když jsem se objevila v úzké uličce, uslyšela jsem za sebou těžké kroky. Chvíli jsme vytrvala, ale pak mi to nedalo a musela jsem se otočit. Za mnou šel dvoumetrový muž s šátkem přes ústa. To byli oni. Muselo jich tady být víc, tím jsem si jistá. Už jednom podle toho, jak mě ten člověk rychle našel, tak jsem mohla vědět, že se tady šíří klepy rychle. Abych nebyla moc nápadná, tak jsem se ohlédla za rameno a pustila se do běhu. Cítila jsem, jak mi stoupá adrenalin do těla společně se strachem, tohle mi nebylo vůbec příjemné. Zarazila mě až slepá ulice. Otočila jsme se na toho muže a snažila se popadnout dech. Za ním se objevili další dva s noži v ruce. Ten vepředu se ke mně pomalu blížil, což bylo docela dost děsivé, ani jsem nemusela hrát na to, že se ho bojím, protože to jsem měla předvádět. „Prosím, neubližujte mi," zaškemrala jsem a natlačila se tělem do rohu, který byl nejblíž. On neodpověděl a postavil se přede mě, vrazil mi z ničeho nic takovou facku, že jsem se málem neudržela a spadla na zem. V afektu jsem zvedla ruce a chtěla mu ránu oplatit, bohužel jeho síla mě přemohla a já sjela po zdi na zadek. „Prosím, nechtě mě." A to bylo to poslední, co jsem řekla, protože jeho společník mě k sobě přitáhl za nohu a na ústa mi položil kapesníček a nějakou páchnoucí látkou.

***

Když jsem rozlepila oči, mohla jsem si všimnou, že jsem opět v nějaké temné místnosti. Už jsem měla plný zuby těch omračovacích taktik. Samozřejmě jsem byla opět svázaná. Cítila jsem strašné horko na mé tváři, už teď mi bylo jasné, že se tam vyjímá ruka toho muže. Tohle ale byla maličkost, pokud se nám podaří dosáhnout našeho cíle. Nade mnou svítilo světlo, které osvěcovalo prostor kolem mě. Nebylo tady nic zvláštního, akorát trochu zaschlé krve pod mýma nohama. V duchu jsem se modlila, abych byla na správném místě a že mě neusnesl někdo jiný, ale byla jsem ujištěna, že tam, kde jsem byla se zdržoval pouze gang Michaela. Zkusila jsem trhnout rukama, ale provazy byly moc utažené. Samozřejmě, že tito muži měli dost zkušeností s únosy, protože jejich zamřením byl prodej děvčat, za účelem prostituce. Tento gang je považován za jeden z nejnebezpečnějších a zasloužili si to také tím, že jsou surovější vůči dívkám. Zkusila jsem tou židlí přiskočit ke dveřím, poprvé se mi to podařilo a na podruhé jsem se převrátila na stranu. Sykla jsem bolestí, protože jsem celou vahou ležela na své pravé ruce. Najednou se otevřeli dveře, konečně!

„Co si jako myslíš, že děláš?" řekla oplácanější žena, která ke mně přišla. Měla na sobě modrou uniformu a působila nepřístupně. „Kde to jsem? Co po mně chcete?" ptala jsem se jí mezitím, co mě zvedala ze země. „Sklapni, za chvíli přijde a nebyl by rád, že tady děláš potíže," řekla a zase odešla ven. Samozřejmě nezapomněla prásknout dveřmi. S povzdechem jsem zavřela oči a snažila se myslet na to dobré, ale slzy po chvilce opouštěly mé oči a spadaly mi na mikinu. Ani nevím, jak dlouho jsem tady seděla, ale nakonec jsem usnula vyčerpáním.

Probudil mě silný stisk na tvářích. „Layla Brownová, to je ale náhoda," řekl bezcitně a důkladně si prohlížel můj obličej, který byl od toho jeho pár centimetrů. Výhodou mé role, kterou jsem měla hrát bylo to, že jsem to hrát ani moct nemusela.
„Cos tady dělala? Hm?" „Hledala jsem úkryt," zašeptala jsem. „Určitě je to nějaká past ne? Tvoji kamarádíčci čekaj někde venku a chtějí nás napadnout, že?"

„N-ne, pohádala jsem se s nimi." Vzlykla jsem a on se začal hlasitě smát.

„Bože, ty jsi tak vtipná," řekl a povolil stisk, jeho hřbet ruky se otřel o moji bolavou tvář a já ucukla. „Nejradši bych si tě tady nechal. V hlavě se mi teď honí milion věcí, které bych s tebou chtěl dělat." Ušklíbl se zákeřně a ruku z mého obličeje přemístil na moje ňadra. „Bohužel se k Josephovi musíš vrátit a já se postarám o to, abych dostal to, co si zasloužím." „Ne! Prosím, ne, to nemůžete udělat! Nemůžu se tam vrátit! On mě zabije!"

„Drž hubu!" vyštěkl a já přitiskla rty k sobě. „Osmdesát pětko, připravte slečnu Laylu k převozu." Poté odešel a ta žena, která mě zvedla ze židle, mě začala rozvazovat. Když byla u mě, všimla jsem si vyšitého čísla, který řekl. Se sklopenou hlavou jsem vstala a kráčela po jejím boku. Nebude dlouho trvat a já zase spatřím Shawnovu tvář, alespoň doufám, že to bude brzy.