Mafia

75.

Ráno jsem se vzbudila plná energie. Dívala jsem se do stropu a na rtech jsem měla úsměv. Přehrávala jsem si naši společnou noc v hlavě, bylo to úžasné, on byl úžasný. Než jsem se vyvlékla z jeho sevření, tak jsem mu dala pusu na tvář a dobelhala se do kuchyně, kde jsem si dala léky a pustila se do snídaně. Vlasy jsem si svázala do drdolu a zapnula malé rádio, které bylo na mikrovlnné troubě. Při vaření jsem si pozpěvovala a pokud mi to noha dovolila, tak jsem se vlnila do rytmu.

„tady má dneska někdo až moc dobrou náladu," ozvalo se za mými záda a já s sebou leknutím škubnula. Mé tváře nabraly rudou barvu, jako kdyby věděl proč. Rozpačitě jsem se usmála na Codyho, který si dal vařit vodu na kávu.

„To je špatně?" zeptala jsem se a pokračovala v činnosti.

„Ne, je to, ehm zvláštní? Za tu dobu, co tě znám, tak tě takhle vidím poprvé." S tím, pocitem, že neví, proč jsem tak šťastná se mi ulevilo.

„Těším se na rodiče," řekla jsem hned to první, co mi přišlo na jazyk, navíc jsem mu nelhala.

„Jo, to se ti nedivím," řekl a pak jsme tam v tichu stáli a já vypnula plotnu. Z ničeho nic se ozval hlasitý výbuch a já byla sražena k zemi. Když ze mě Cody slezl, tak jsem se pořádně nadechla. Opřela jsem se zády o linku a snažila se zachovat klid. Podívala jsem se na Codyho, který už v ruce svíral zbraň. Zajímalo by mě, kde ji tak rychle sehnal.

Mé tělo pohltil strach, protože jsem si byla jistá tím, že jsme v bezpečí, navíc jsme si dávali pozor. Strnule jsem seděla a čekala co se bude dít. Doufala jsem, že to je všechno jenom sen a že se za chvíli probudím. První výstřely mě ale utvrdili v tom, že tohle se vážně děje. Cody mi naznačil ať jdu za ním, a tak jsem poslechla. Odplazila jsem se jeho směrem a modlila se, abych neschytala kulku do těla. Postavila jsem se za zeď vedle mého společníka. Chatou se ozývaly kroky po schodech, měla jsem strach o zbytek lidí v naší chatě, doufám, že se stihli schovat.

„Prohledejte všechno!" ozval se hluboký hlas. Těžce jsem polkla a Cody mě povzbudivě stiskl rameno. Zvládneme to, musíme, dostali jsme se tak daleko. Cody nahlédl přes roh z kuchyně do obýváku, pak co nejtišeji nabil svou zbraň a zamířil na útočníky. Po jeho třech přesných výstřelech a bolestných výkřicích byli všichni mrtví. Nebudu lhát, ale ulevilo se mi.

„Do prdele, nezbývá mi moc nábojů, musíme si vzít jejich vybavení. Budu nás krýt ano? Potřebuju abys běžela co nejrychleji a sesbírala nějakou munici." Jenom jsem přikývla a na jeho znamení vyběhla. Mé srdce bilo jako o závod, má hlava pulsovala a v mém stehně jsem cítila píchající bolest. Skrčila jsem se za opěrku gauče a natáhla se k mrtvému tělu v černé uniformě. Sebrala jsem mu z ruky zbraň, a to samé jsem udělala ještě jednou u druhého útočníka. Když jsem chtěla přeběhnout zpátky, stoupl mi do cesty muž a namířil mi zbraň na hlavu. Než jsem stihla zareagovat, tak se za ním objevil Cody a stiskl spoušť, bohužel kulka nevystřelila. Došli mu náboje. Neváhala jsem a kopla nepřítele do rozkroku, protože to bylo jediné, co mě napadlo. Cody rukojetí od pistole silně bouchl protivníka do hlavy a on se svalil nehybně na zem. Pak si ode mě vzal zbraň a zastřelil ho. Zamrzla jsem na místě a snažila se obsah mého žaludku udržet v sobě. Viděla jsem tohle mockrát, ale pořád mi to přišlo jako poprvé. Následně jsme se vydali najít zbytek našich lidí.

Potichu jsme našlapovali a schovali se pod schody, které nám zajišťovaly bezpečí. Odtud jsme mohli vidět otevřené dveře dokořán a venku stála tři velká čárná auta značky Ford. Nemohlo jich tady být více než deset. Oba jsme namířili na dva muže hlídající u nich aut a vystřelili. Kulka se mužik dostala do ramene, i přes to, že jsem mu mířila na hrudník. Nahoře jsme uslyšeli křik a hlasité rány. Cody vyběhl a já mu byla v patách. Vešli jsme do prvních dveří, které vedly do pokoje Deana, Cody dveře pootevřel, ale nikdo uvnitř nebyl. Neváhali jsme a šli jsme dál, neustále jsem se za sebe otáčela a naslouchala všem zvukům, které protínaly ticho. Najednou se ozvalo roztříštění skla, oba jsme běželi za tím zvukem. V našem pokoji bylo vysklené okno. Zalapala jsem po dechu, když jsem spatřila Shawna s nějakým mužem, jak se perou na trávníku.
„Postarej se o zbytek, jdu mu pomoct," ohlásila jsem Codymu a běžela zpátky ke schodům ven. Najednou okolo Shawna byla další dva lidi a sledovali jejich souboj. Zastavila jsem v běhu a oni stočili pohled ke mně. Ihned jsme jednoho střelila do trupu a ten druhý jenom stál a měl na tváři úšklebek. Pochopila jsem proč, až když jsem na svém krku ucítila silnou ruku. Pustila jsem zbraň a rukama chytila jedno předloktí. Prudce a vší silou, kterou jsme v sobě měla jsem se předklonila, i přes to, že byl o trochu vyšší, tak mě jeho tělo přelétlo. Pak jsem nahmatala zbraň a když jsem zmáčkla spoušť, zavřela jsme oči. Než jsem je opět otevřela, byl u mě ten další útočník a povalil mě na zem, kde byl necelé tři metry ode mě Shawn. Viděla jsem na něm, že už je vysílený, jeho obličej byl rudý od toho, jak ho dusil. Popadla jsem ztracený dech a rozhodla se bojovat za náš život. Než mi stihla přistát pěst v obličeji, vysoukala jsem se z pod něj a vyskočila na nohy. Nikdy bych neřekla, že budu až tak moc mrštná. Po chvilkovém nevyrovnaném boji jsme opět ležela na zemi. Byla jsem už unavená, začínaly mě opouštět síly. Určitě na tom měl podíl můj trénink, který jsem už dlouho neměla, nevydržela jsme toho tolik jako dřív. K mé smůle jsem se nestihla zvednou včas a on si na mě sedl. Jeho šedé oči mě propalovaly. Jeho dlouhé prsty objaly můj krk.

„Konečně zabiju Laylu Brownovou." Zasmál se hrdelně a chladně. Pootočila jsem hlavu na Shawna, který také zápasil o život. Naše pohledy se na chvíli setkaly a mé oči se zaplnily slzami. Jeho oko bylo fialové, měl roztrhlý ret a čelo měl od krve. Natáhla jsem k němu ruku prosila Boha, aby nám pomohl, protože tohle nesmí být náš konec.

Další díl tady!

K.