Mafia

17.

Tak a je to tady, sedím se Shawnem v autě a za námi jede Cody s Tessou. Nechápala jsem, proč nemůžeme jet jedním autem, ale na tom moc nezáleželo. Když jsme vyjeli z garáže, těšila jsem se jako malé dítě.

„Mohu si otevřít okénko, prosím, prosím?" zeptala jsem se a udělala na něj psí oči.

„Fajn," řekl otráveně a já stiskla tlačítko, které udělalo přesně to, co jsem chtěla. Když se otevřelo, vystrčila jsem hlavu ven a nadechla se, jako by to bylo naposledy. Byl to ten nejkrásnější pocit, co jsem za několik posledních měsíců zažila. Moje rty byly v úsměvu a já byla spokojená. Vlasy mi čechral divoký vítr, díky rychlosti a já věděla, že bude velmi těžké je rozčesat. Klidně bych takhle byla celou cestu, ale Shawn mě upozornil, že to musím zavřít. Zklamaně jsem zatáhla okno a sledovala krajinu a přemýšlela nad naším rozhovorem.

Flashback

„Fakt?"

„Jo, sice nevím, kdy a jak, ale slibuji, že jestli vše vyjde tak jak má, dostanu vás odtud," řekl a já stále nemohla uvěřit svým uším.

„Myslíš to vážně?"

„Smrtelně vážně," řekl a postavil se. Na tváři se mi rozlil úsměv a vyskočila jsem na nohy. On mě nechápavě pozoroval a já udělala něco, co ani jeden nás nečekal. Obmotala jsem ruce kolem jeho krku a stoupla si na špičky. On chvíli strnule stál a snažil se to vstřebat, ale nakonec mě objal zpátky. Bylo to to nejhezčí, co jsem kdy zažila. Cítila jsem příjemné brnění na zádech a na krku. Jediné, co jsem dokázala vnímat byl jeho tep, krásná vůně a teplá náruč.

„Děkuji," zamumlala jsem mu do krku a odtáhla se.

„Zatím neděkuj," řekl a zmizel rychle za dveřmi. V tu chvíli jsem věděla, že jsem to posrala, ale i přes to jsem se nemohla přestat usmívat.

„Proč se tak blbě usmíváš?" zeptal se společník.

„Neřeš, kam to vůbec jedeme?" zeptala jsem se, protože jsem nevěděla žádné detaily.

„Na letiště," oznámil a stále sledoval cestu.

„Na letiště?!" zeptala jsem se šokovaně. To znamená, že poletíme, a sakra.

„Neříkej, že se bojíš lítání," zasmál se a já hlasitě polkla a zaryla si nehty do dlaní. Shawn se na mě podíval a já na něj.

„Podle tvého bledého obličeje, hádám že ano."

Po dlouhé cestě jsme zastavili na místě. On vystoupil a vyndal naše tašky na zem a položil je vedle kol.

„Nevlezu do letadla," protestovala jsem a mezitím se připásala.

„Ale no tak, nedělej scény a vylez z toho auta," řekl nezaujatě a otevřel mi dveře.

„Ne, nikam nejdu a nikam neletím," zkřížila jsem si ruce na hrudi a své tělo zatlačila více do sedačky.

„Do prdele, Lay," rozhodil rukama a naklonil se nad můj klín.

„Ne!" křikla jsem po něm a začala s ním zápasit o pás, který se pokusil odepnout. Bohužel byl silnější. Jeho ruce mě poté vzaly za ty mé a vytáhl mě ven. Rychle zavřel dveře a pustil mě. Stále jsem to nevzdávala se chytila se kliky.

„Dělej jdeme," řekl a přehodil si tašky přes rameno.

„Řekla jsem, že ne, nenastoupím do té velké obludy, která nás zabije."

„A já jsem řekl, že jdeme!" řekl vytočeně. Vím, že jsem se chovala jako malé dítě, ale z lítání mám něco jako fóbii. Nemůžu do letadla. Už teď panikařím, protože je mi jasné, že mě tam dotáhne. Přistoupil ke mně a vzal mě za pas. Začal mě tahat od auta až jsem to nakonec nevydržela a nechtěně se pustila.

„Shawnee, prosím ne," zaskuhrala jsem. Když jsme byli v dostatečné vzdálenosti od auta, pustil mě a podal mi sluneční brýle, které měl pověšené na černém tričku. Nechápavě jsem sledovala jeho nataženou dlaň.

„Vezmi si je a nasaď si kapuci, pořád se po vás policie shání a kamery jsou všude, takže ber a dělej, už teď máme zpoždění," řekl nervózně a já udělala to oč mě žádal. On si nasadil také brýle a pak mě vzal za ruku a táhl mě mezi lidi.

„Kde je Tessa?"

„Jestli nezdržovala jako ty, tak už asi v letadle," sykl nepříjemně.

„A proč jsme se a nimi nesetkali?" on se zastavil a podíval se na mě.

„Ježiš, protože jste obě nezvěstné, tak je logický, že musíme být rozdělený, aby to nebylo nápadné, takže se neopovaž udělat nějakou blbost," řekl a mířili jsme do našeho terminálu. Když jsem vidělo to velké letadlo, Shawn mě musel doslova tahat za sebou. Moje zápěstí bolelo z toho, jak moc pevně mě držel. Vyšli jsme schody a procházeli uličkou. Na našem místě mě Shawn pustil ruku a položil tašky. Rozhlédla jsem se, ale Tessu jsem neviděla. Dolehla na mě panika a snažila jsem se vyběhnout ven. Nemohla jsem tam vydržet ani minutu. Děsilo mě to.

„Laylo!" uslyšela jsem křik za sebou, ale neotáčela jsem se. Když jsem chtěla seběhnout schody, jeho ruce se opět objevili na mém pase a já je chytila a snažila se je dát pryč, ale nemělo to cenu. On mě odnesl na mé místo k oknu a připásal mě. Pak udělal to samé sobě a otočil se na mě.

„Sakra to se neumíš chovat?!"

„J-já nechci letět," zakoktala jsem a otřela mé studené, rozklepané a zpocené dlaně do legín.

„Uklidni se," zamračil se.

„To myslíš vážně?" zeptala jsem se ironicky.

„Vypadáš, jako kdybys s sebou měla švihnout, takže mě přestaň děsit a tady si vezmi prášek," podal mi platíčko pilulek.

„Co to je?"

„Prášek na spaní, celý let prospíš a bude to v pohodě." Ihned jsem ho zapila nabízenou vodou a modlila se, aby to zabralo ještě, než vzlétneme. Pro jistotu jsem si vzala dvě a on mě s udiveným pohledem sledoval. Když jsem se podívala z okna, zhoupl se mi žaludek. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Když jsem uslyšela hlas letušky a burácející motor této obrovské bestie, tiskla jsem víčka křečovitě k sobě. Chtělo se mi brečet a křičet ať mě pustí. Když jsme vzlétali, ucítila jsem na své ruce teplý dotek. Věděla jsem, že je to on a nechala ho proplést si se mnou prsty. Soustředila jsem se pouze na něj a na jeho palec hladící mě po hřbetu ruky. Sice jsem mu ji drtila, ale myslím, že on to moc nevnímal, tedy doufám.

„Už jsme ve vzduchu," uslyšela jsem. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Volnou rukou jsem si sundala brýle a položila si je do klína.

„Kde je Tessa?"

„Jsou v jiné části než my, nesmíme nic riskovat."

„Chci domů," pípla jsem.

„Bude to v pořádku," usmál se. Nechápala jsem proč, ale moc dobře jsem věděla, že jen ten úsměv stačí k tomu, aby mě ujistil, že má pravdu. Po pár minutách prášek zabral a já konečně zaspala.

Chci Vám neskutečně moc poděkovat!! Za vaši podporu, která mě pokaždé těší, za vaše hezké komentáře a za hvězdičky!! Vždycky píši s takovou radostí!

Pamatuji si, když jsem začínala psát a strašně jsem se bála to zveřejnit a teď vím, že je to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Vím, že Vám pořád děkuji, ale vy si to zasloužíte!!

Jste nejlepší!! <3

K.