Mafia

66.

Ta žena, která mě vedla mi na konci uličky zavázala oči šátkem. Postrčila mě dopředu a já se dala do krku. Bylo mi nepříjemně, když jsem neviděla na cestu a také jsem měla strach, protože by se mohlo něco pokazit. Vím, jak moc dobře Joseph vycvičil svůj gang, navíc chce mít pod kontrolou všechny, takže reputaci má. I přes to doufám, že ho porazí, pokud ne, tak mě čeká bolestivá smrt. Kolem sebe jsem uslyšela několik hlasů, muselo jich být kolem pěti.

Když mě ofoukl chladný vánek obličej, věděla jsem, že jsme venku. Byla jsem posazena do auta a když jsme se hnuli z místa, sundali mi šátek z očí. Seděla jsem v nějaké převozní dodávce s ozbrojenými lidmi. Hlasitě jsme polkla a nervózně se kousla do rtu. V okně jsem mohla vidět další auto, které se nás drželo. Myslím, že nejsou jediní, kdo jednou s námi, určitě jich bude víc. Všichni muži upírali pohled na mou osobu. Vydechla jsem opřela si hlavu o stěnu auta. Zavřel jsem oči a pokusila se ovládnout svoji úzkost, která se mě zmocňovala, a to jsem nevěděla, jak dlouho pojedeme.

Pohled Shawna

Seděl jsem v autě se Zitou a Codym a sledoval okolí. Došlo mi, že Layla tohle všechno dělala dobrovolně, přesně podle toho plánu, jaký vymyslela. I přes to, že se to odporovalo s mým vnitřním já, tak jsme věděli, že nemá cenu zasahovat, akorát by se mohlo něco pokazit. Také musíme šetřit munici na to, abychom dostali Laylu do bezpečí při jejím předání. Nedokážu si představit, jak proti sobě válčí tři gangy. Vím, že Joseph má hodně lidí, ale také jich hodně zemřelo nebo poranilo při výbuchu v bývalé základně. Jedinou výhodou bylo, že nikdo nečeká útok, ale klidné předání.

„A je to, napíchl jsme jim auto. Tupci, ani nevěděli, že jsem tam byl." Usmál se Cody a nasedl na místo spolujezdce. Přikývl jsem a už jsme jenom čekali, až vyjedou.
Když jsem začal pomalu podléhat spánku, začala pípat GPS. Trhnul jsme s sebou a nastartoval. Promnul jsem si oči a vyrazil na cestu. Zita usnula na zadních sedačkách a Cody přepínal rádio a snažil se mě udržet vzhůru, protože za poslední dobu jsem toho moc nenaspal
„Myslíš, že to zvládneme?" zeptal se mě Cody po pár minutách jízdy. „Co tím myslíš? Proč bychom to neměli zvládnout?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, co tím myslel, jenom jsme si to nemohl připustit. „Buďme trochu realisti, může umřít kdokoliv z nás. Naše lidi jsme zradili, budou proti nám." „Musíme to zvládnout. Nenutím tě, abys šel se mnou, teď máš Zitu, je to tvoje jediná rodiny a já pochopím když-" „Shawne, ty i Layla jsme má rodina. Nenechám tě v tom. Říkám jenom, že je možné, že to nedopadne dobře." „Já vím, ale kvůli ní to risknu, musím. Nevím, co bych bez ní dělal." Povzdechl jsem si a prohrábnul si rukou vlasy, které mi spadly do obličeje. „Chápu," řekl sklesle. Vím, že si musel vzpomenout na Tessu a nedokážu si představit, jak se musí cítit. Já bych to nezvládl, kdyby se Layle něco takového stalo. Neříkám, že k tomu neměla blízko, ale udělal bych cokoliv, abych ji viděl živou. Změnila mi život, a to pouhými úsměvy, zvědavostí a drzostí. Miloval jsem ji, tak jako nikdy nikoho. Získala si mě, získala si mé srdce.

„Bude to lepší, časem," promluvil jsem do ticha. „Nezasloužila si to. Neměla s tím nic společného, neměla právo zemřít." „Nikdo si nic takového nezaslouží, jenom Joseph sám. Měl by trpět, na jeho rukách je tolik krve."

„Na našich taky, na to nezapomínej. Víš kolik lidí tohle muselo zažít? Tessa nebyla jediná a za to nesnáším, protože je to má chyba." „Bylo to v popisu naší práce Cody, co jsme měli dělat? Nic jsme nemohli, ale teď máme možnost."

„V tom máš pravdu. Nejradši bych ho zabil," sykl podrážděně.

„bohužel to asi nebude možné." „Já vím, hlavně si musíme udržet odstup."

Pohled Layly

Když dodávka zastavila, začala mě pohlcovat panika. Upřímně? Nechtěla jsem vidět nikoho z mého bývalého gangu. Bála jsem se, i přes to jsem si ale říkala, že to zvládnu, musím. Muž, který seděl naproti mně viděl mou starost v očích a škodolibě se usmál. „Až vám dám znamení, tak vystupte z vozu," ozval se chraplavý hlas z vysílačky, kterou ml ten muž na sobě. „Rozumím šéfe," řekl a podíval se na své hodinky, které ukazovali tři hodiny ráno. V dodávce nastalo ticho, byl slyšet jenom náš dech, který se mísil se vzduchem. „Teď," ozvalo se a já těžce polkla. Muž, který byl vedle mě, mě popadl pevným stiskem za paži. Oba jsme stáli přikrčení a jeho pomocník nám otevřel dveře. Pokusila jsem se držet kamennou tvář, ale uvnitř jsem křičela. Tak moc jsem ty lidi nechtěla vidět, ale už bylo pozdě. Vystoupili jsme a mě oslepilo silné světlo. Než jsem se rozkoukala, stáli jsme před autem mezi dalšími členy tohoto gangu. Stáli jsme na otevřeném opuštěném fotbalovém hřišti. Svítilo na nás světlo z reflektorů, a to mi zabránilo vidět obličeje ostatních. Zhluboka jsem dýchala a snažila se myslet jen na to dobré, protože nikdo netvrdil, že z tohohle vyváznu stoprocentně živá.

„Tady máme naší drahou Laylu." Uslyšela jsem hlas, který mi stáhl žaludek. Joseph. Natočila jsem hlavu za hlasem a snažila se chovat tak, jako že mám všechno pod kontrolou. Nemám se čeho bát, opakovala jsem si v duchu dokola. Muž, který mě držel do mě šťouchnul a já klopýtla vpřed. Reflektory okolo snížili na jasu. Tohle byla noční můra. „Jsem rád, že tě zase vidím." Přišel ke mně, aby překonal tu velkou mezeru mezi námi a propaloval mě očima. Mohla jsem si všimnout, že za ním jsou další lidi, jeho lidi.

„Okradla jsi mě o ty nejlepší lidi, co jsem měl!" vykřikl svým hlubokým hlasem z ničeho nic a já se pokusila mu neodpovídat a ignorovat ho. I když to vážně nešlo. Jeho obličej byl rudý vzteky a na jeho čele jsem mohla vidět žílu, která vystupovala. „Copak se nám to stalo s tou drsnou a svéprávnou Laylou? Vytrhli ti jazyk?" Stále jsem se mu dívala do očí a neodpovídala. „Víš, co se u nás dělá, když někdo uteče? Předpokládám, že ne, protože kdybys to věděla, tak neutečeš." V tu chvíli jsem měla co dělat, aby mě mé nohy udržely, ochromil mě strach, který jsme z něj měla. On si všiml mé změny ve tváři a usmál se. O krok jsem ustoupila dozadu, abych mezi námi udělal prostor, protože jsem měla problém se v jeho přítomnosti znovu nadechnout. On mě ale napodobil a byl zase u mě. Joseph mávl rukou na svého poskoka a ten mu podal kufřík.

„Děkuji Michaeli," řekl mu a podal mu ten kufřík hned vedle mé osoby. „Jsem rád, že jsi mi ji přivedl, tady jsou peníze a jak jsme sliboval, tvůj gang je pod mou ochranou." Usmál se na něj falešně. Bylo mi jasné, že s tou ochranou to nemyslí vážně. Michael si od něj kufr převzal a já teď po boku neměla nikoho. Když to vypadalo, že se všichni odcházejí, vzduchem se ozval výstřel a já věděla, že teď nastala má šance na útěk.