Mafia

64.

Ráno jsem vstala s obavami, přisel za mnou muž okolo čtyřicítky. Odvedl mě do pokoje,

který sloužil jako léčebna. Na židli seděla černovlasá žena s brýlemi. „Ty musíš být ta slavná Layla." Usmála se přívětivé. Pouze jsem přikývla a posadila se na nabízenou židli.

„Myslím, že nás můžeš nechat osamotě," pronesla a on poslechl a zavřel za sebou dveře. Vzduch trochu prořídl a já si přišla klidnější. „Musím říct, že jsem si tě představovala jinak.

Spíš úplně jinak. Myslela jsem, že budeš vypadat drsně a ty vypadáš jako křehká bytost."

„Zas tak křehká nejsem," obořila jsem.

„Mně je to jedno, já jsem tu od toho, abych ti implantovala čip"" „Implantovala? Já čekala, že mi ho připnete na oblečení." „Michael si dává velký pozor. Musím ti ho dát pod kůži." Nad tou představou mi zamrazilo. „Vezmi tu židli a přisuň si ji k té lupe," řekla a

ukázala na velkou čočku. Udělala jsem tedy, jak řekla a vyčkávala. Ona si přisedla a z šuplíku vyndala skalpel. „Počkat, to mně jako chceš říct, že do mě budeš řezat?" Vím, že to vyznělo zbaběle, ale měla jsem z toho docela strach.

„Nebuď choulostivá," zasmála se. Já jsem vyvalila oči a ona si vzala mou ruku. Položila ji pod lupu a chystala se udělat rez. Na čele jsem pocítila studený pot a hlavu jsem otočila, abych se na to nemusela dívat. Najednou jsem ucítila, jak se chladny kov dotkl mé kůže a poté, jak mi dává pod kůži ten čip. Odhodlala jsem se a podívala se, jak mi ránu zasívala. Viděla jsem, že svoji práci umí dost dobře. A když to došila, byla z toho asi tří centimetrová rána. „Tak a je to hotovo." Usmála se spokojeně. Bylo na ní vidět, že se ve své práci vyžívá Na jednu stranu jsem ji obdivovala. Když se otevřeli dveře, byla jsem odvedena zpět do pokoje.

Pohled Shawna (před pár hodinami)

Zahltila mě vlna vzteku. Utíkal jsme, abych se dostal z dohledu mužů, kteří mě chvilku sledovali. Určitě se chtěli ujistit, že se jen tak nevrátím. Když jsem zabočil do uličky, opřel jsme se o zeď a prudce vydechl. Nemůžu uvěřit, že jsem byl nucen od Layly utéct, od mé Layly. Chtěl jsem se k ní vrátit, ale vím, že bych tím nikomu nepomohl, proto jsem se vydal najít nejbližší telefonní budku.

Cody pro mě přijel a odvezl k nám na motel. Když jsem otevřel dveře našeho pokoje, vykoukl na mě ustaraný výraz Zity, ihned se zvedla a odešla k sobě do pokoje a přiběhla ke mně s lékárničkou. Rukou jsem jí naznačil, že nechci žádnou její pomoc. Oba mi tedy začaly pokládat otázky, kde jsem byl, kde je Layla a co se stalo. Z ledničky jsem si vyndal whisky a posadil se ke stolu. Otevřel jsem láhev a pořádně se napil. Tekutina mě zapálila v krku, ale byl to dobrý pocit.

„Tak povídej," pobídl mě Cody a založil si ruce na kolenou. „Layla je pryč," zašeptal jsem a dal si hlavu do dlaní. „Jak jako pryč?" zeptala se Zita. „Unesl nás nějaký místní gang. Když jsme byli na útěku Layla tam zůstala. Říkali, že je na nás vypsaná odměna a oni chtějí Laylu prostřednictvím dalšího gangu využít k tomu, aby se dostali k Josephovi a zbavili se ho."

„Ona tam zůstala dobrovolně?" divila se.

„Nevím. Možná? Vypadala nerozhodně, ale pak vykročila, jako kdyby za mnou chtěla jít, ale pak ji chytili a odvedli." „Shawne, třeba je to jediná šance, jak ho dostat," řekl Cody a položil mi ruku na rameno.

„Jak něco takového můžeš říct?! Z Layly bude návnada, co když něco nedopadne a Joseph ji dostane?! Sám moc dobře víš, že by jí zabil, a to tím nejhorším způsobem," křičel jsem a rozhazoval rukama. Měl jsem strašný strach o její bezpečí, nikdy jsem ji neměl nechat samotnou. „Ona to zvládne, musíš jí věřit. Pokud si pamatuješ, kde bylo to místo, můžeme se pustit do pozorování." Navrhl Cody a ihned přikývl a opět se napil alkoholu.

„Dobře, tak jdeme," řekl jsem a odešel do pokoje, který jsem sdílel s Laylou. Začal jsem do batohu házet věci, které jsme nechali na posteli a snažil se nemyslet na to nejhorší.

„Nejdřív by ses měl vyspat." „Cody," povzdechl jsem si. „Myslím to vážně, zítra ráno vyrážíme."

„Tak teda dobrou," řekl jsem mu, vrátil se pro láhev s lékárničkou a zavřel za sebou dveře.

Pohled Layly

Válela jsem se na posteli a přemýšlela nad tím co asi dělá Shawn. Bylo mi jasné, ze mě tady jen tak nenechá, ale nemohla jsem dopustit, aby se mu něco stalo nebo aby se něco pokazilo. Tohle je naše šance, jak se zbavit Josepha. Začala jsem si uvědomovat, že vlastně chci, aby trpěl víc, než je potřeba, ale kdyby zemřel, bylo by alespoň o jednoho psychopata méně. Nelíbil se mi ten pocit, že je dost pravděpodobné, že někdo místo něj nastoupí, ale nikdo neví, co bude dál. Je to trochu nepříjemné, když se člověku něco nepovede nebo se něco hodně pokazí, přejde na temnou stranu, kde si myslí, že mu je lépe, nebo že je sám sebou. Vím, že jsem se změnila za tech několik měsíců, dokonce jsem připravila

člověka o život a vím, že s tím budu muset žít dokonce toho svého a nedopustím, abych něco

takového udělala znovu.
Nad mým rozjímáním mě vyrušilo klapnutí zámku. Dovnitř vesel opět ten strážný a odvedl mě do místnosti jeho šéfa.

Tam seděli ještě další dva muži. Oba na sobě měli černý oblek s bílou košilí. Oba měli tmavé prošedivělé vlasy a vypracovanou postavu. „Rádi tě poznáváme," pronesli vcelku přátelsky a nastavili ruce. „Taky mě těší." Nahodila jsem falešný úsměv a s každým si potřásla rukou. „Koukám, že všechno proběhlo hladce." Poukázal Mason na mou ruku. Jenom jsem přikývala a mnula si postižené místo.

„Prosím, posaďte se." Řekl a my všichni tři usedli na hnědý kožený gauč před jeho stolem.

„moji muži získali polohu Michaela, zítra navečer tě tam vyšleme Laylo, potřebuji, abys tam s nimi přežila noc. Michael totiž není tak milý člověk jako my tady. Proto se musíš chovat, jak nejlépe to půjde, a hlavně mu neodporovat." Těžce jsem polkla, s tím jsem totiž moc nepočítala. „Pravděpodobně tě odvezou na odlehlé místo, kde tě předají Josephovi. Celou dobu tě budeme sledovat a hned jak bude příležitost, tak zasáhneme a budeš volná." Bez řečí jsem přikývla. V tomhle jsem jim věřila, k ničemu jinému mě nepotřebovali.

„Dobře, Olivere, předpokládám, že ty máš ohledně všeho podrobnější informace." Kývl na s upravenými vlasy a fousy, které mu pokrývaly půlku obličeje. Jeho hnědé oči se vpíjeli do těch Masonových. „Jistě že mám, ale doufám, že je všem jasné, že zemře mou rukou, protože za to, co udělal mé dceři bude trpět." „Co jí udělal?" vypadalo ze mě z ničeho nic a já se zastyděla, protože jsem nevěděla co očekávat. Bylo na něm vidět, že stále pociťuje bolest.

„Zabil jí," sklopil hlavu, „bylo jí pět let." Zalapala jsem po dechu, to snad není možné. Jak to někdo může vůbec udělat? Nedokážu si ani představit, jak bolestivé to musí být. Vím, že oni nejsou svatí, ale nikdo si nezaslouží přijít o dítě. Mým tělem se přenesla vlna vzteku, nenávisti. Musela jsem si jít zaběhat.

„Mohu odejít? Myslím, že vše, co potřebuji vědět bylo řečeno." „Jistě," odpověděl a já odešla za doprovodu mého bodyguarda.

Děkuji za Vaši podporu!

K.