Mafia

4.

Ráno jsem se vzbudila za zvuku budíku. Přešla jsem do koupelny, kde jsem spatřila svůj odraz, který mi přišel cizí. Oči jsem měla zarudlé z včerejšího pláče a také je zdobily tmavé kruhy z nedostatku spánku. Večer jsem totiž nemohla usnout, protože můj mozek stále vymýšlel, kdo by byl schopný Tesse ublížit. Napadl mě Tyler, který byl hodný a vypadal neškodně, ale taky jsem ho moc dlouho neznala. Navíc jeho číslo přestalo existovat a až moc dobře si rozuměl s Joshem. Také jsem si myslela, že by mu mohl pomoct a nebo že by to mohl být ten kluk, co mě varoval, znal mé jméno a Joshe, takže vyloučit ho nemohu.

Celý den jsem se snažila zaměstnávat mé myšlenky, abych nemusela myslet na Tessu. Samozřejmě se mi to nepodařilo. Pokaždé jsem ji někde v někom viděla, chyběla mi.

Kolem páté hodiny mi volal Greg. Se strachem a nadějí jsem telefon zvedla.

„Slečno Brownová?"

„Ano?"

„Chci vám oznámit, že v domě proběhl souboj. Podle výzkumu se Tessa musela bránit, ale únosce vyhrál. Sousedi podle všeho slyšeli křik, ale prý se to poslední dobrou stávalo skoro každou noc, takže to neřešili."

„Každý den? Nikdy mi neřekla o něčem, co by s tím souviselo a ona by mi nic netajila," řekla jsem a opřela se pult.

„Vypadá to, že jí neznáte tak, jak jste si myslela."

„Vypadá to tak." Povzdechla jsem si a rukou si pročísla své hnědé vlasy.

„To je prozatím vše, budu vás nadále informovat, pokud cokoli nového objevíme."

„Děkuji za informace."

„Za málo, snad vám jednou zavolám s lepší zprávou," řekl soucitně a ukončil hovor.

Porozhlédla jsem se kolem, protože jsem měla zvláštní pocit. Ten samý, jaký jsem měla, když jsem šla k Tess domů. Nikdo nebyl vevnitř, a tak jsem se rozhodla zavřít o trošku dřív. Uklidila jsem, zamlkla a odešla domů, kde jsem se pozdravila s mamkou, která mě objala. Věděla to. Objetí jsem jí opětovala a rozbrečela se.

„Zlatíčko, je mi tak líto, co se stalo. Volali mi její rodiče. Přiletí letadlem dnes večer a napíšou mi, až tu budou a sejdeme se. Taky jsem volala Derekovi a řekl, že přijede v pátek. Dřív nemůže," řekla a sedla si se mnou na pohovku. Pousmála jsem se, aby věděla, že mě to alespoň trochu potěšilo. Ráda uvidím Dereka.

„Lay, napadlo mě, že by mohli jít i po tobě," řekla nervózně.

„To je nes-"

„Zkus se zamyslet. Není tady někdo, kdo by ti chtěl ublížit? Nechci tě nikde nechávat samotnou, nemůžu o tebe přijít." Pohladila mě po vlasech.

„Nepřijdeš o mě, dokážu se o sebe postarat, ale teď si jdu dát sprchu a ležet, vůbec jsem se nevyspala."

„Nechceš něco k večeři?"

„Ne, díky," odpověděla jsem a namířila si to rovnou do koupelny, kde jsem strávila tak hodinu. Když jsem si lehla do postele, začala jsem uvažovat nad tím, co řekla mamka. Mohl by někdo jít i po mě? Co když jen čeká na správnou chvíli? Co když ten pocit, co zažívám, když jdu po ulici je způsoben tím, že mě někdo pozoruje? Začínala jsem se obávat o své bezpečí. Mé oči ztěžkly, ale myšlenky se mi pořád vířily hlavou. Nakonec jsem si řekla, že zítra zajdu za sousedy sama, aby mi řekli, jak to všechno bylo.

* * *

Druhý den jsem se hned po práci vydala navštívit sousedy. Ve čtvrti, kde bydlela Tessa, mi přeběhl mráz po zádech. Cestou tam jsem se stále ohlížela, jelikož jsem se bála, že mě někdo sleduje. Zazvonila jsem na zvonek a vyčkala až mi otevřou. Po chvilce otevřela starší usměvavá paní.