Zpověď bezděčný ku*vy

1.

Saniel Seraph

Běhání po pláži člověku dodá klid a mír do duše, alespoň tak mi tuhle relaxační techniku doporučoval můj psychoterapeut. Čeká mě totiž nebezpečný let do Podzámčí, kde budu pracovat na svým výzkumu a vážně potřebuju psychickou odolnost. Výzkumné centrum se nalézá u nepřátelského území, dělá tam problémy jistý Non-dranc, ale o tom bych víc nemluvil. Abych se ti představil, jmenuju se Saniel Seraph. Je mi třiatřicet let, jsem gay, a to mi věř, už opravdu vím, protože jsem to se ženami zkoušel a mnohokrát.

Co bych o sobě měl ještě prozradit? Jsem psychicky labilní. Jeden čas jsem byl dokonce závislý na antidepresivech, ale to nechme být. Jo a maličkost, jsem lidský upír. Nic, co by tě mělo děsit, neboť na tomto Ostrově, kde pobíhám po pláži, se to upíry, poloupíry i nadupíry doslova hemží. Jasně, jsou tu i lidé, ale těch je málo a navíc komu by se chtělo žít převážně v noci a přizpůsobovat se zdejší upíří komunitě? Pro mě to není žádný problém. Můj otec je upír. Moje matka upírka a moje sestra to samý. Naši jsou rozvedení. Jaký překvapení, co říkáš... Dokonce i mezi upíry se holt dějí takový zvěrstva jako nevěry. Táta má svou přítelkyni a máma mění partnery, i když bych jí křivdil, dělá to jen proto, že hledá vážně toho pravýho. Doufám.

A právě díky tomu já chodím na ty terapie. Řekněme, že jsem měl smůlu na chlapi a mám pár šrámů na duši, jak by podotkl ostrovní psycholog a psychiatr Sidney Freedman.

Zatajím dech, protože nedaleko zahlédnu vojáky. Nezapomněl jsem se zmínit, že jsme armádní ostrov, protože strejda Chester je posedlý ochranou? Má k tomu důvod. Lidi nás loví a máme i pár dalších nepřátel, ač jsme vlastně poměrně mírumilovný společenství. A tím pádem jsou vojáci na každém kroku. Ti, kteří mě nechávají být a jdou si po svým, ale i ti, kteří mě šikanují nebo mi kdoví proč na první pohled zamotali hlavu, jako kupříkladu pohledný Vlk... Tedy Vlkodlak Wolverin. Myslím, že se takhle přesně nejmenuje, ale oslovuje ho tak naprosto každý. Myslím, že přezdívka Vlk se k němu hodí. Je to samotář, škodolibý maniak, který se nebojí sloužit pod samotným Chaseem Rotten-Bestialem. Chase je případ sám o sobě, ale já ho znal ještě dávno před tím, než se z něj stal vraždící stroj. Je to můj bratranec a upřímně, mám ho rád.

„Hej, teploušku!" zavolá na mě a já zrychlím.

Div nevyplivnu plíce. Dobře, přiznám se, že neběhám jen kvůli terapii. Mám mizernou fyzičku a taky mám pocit, že jsem trochu přibral... A už mi oblečení nesluší tolik, jako kdysi. Nejsem marnivý, ale tý pneumatiky v pase bych se měl vážně zbavit, jinak nesbalím ani zkumavku. Musím utéct Vlkovi, než si mě zas bude dobírat.

Zaslechnu za sebou výkřik Seru na tebe a pak zvuk rychlého sprintu. Ježíši Kriste, on mě dobíhá! Přidám ještě víc, ale trénovanému vojáku nemám šanci utéct.

Chytí mě kolem krku a přitáhne k sobě. „Kampak?" ptá se lehce zadýchaně.

Začnu vrtět hlavou a snažím se od něj odtáhnout, ale drží mě pevně. „Nechej mě. Nech mě," prosím a skláním hlavu, šoupu nohama a srdce mi vyděšeně buší.

„Přece by ses nebál, posero," směje se a schválně do mě bokem strčí. „Necháváš si ho šroubovat do prdele a teď se chlapa, jako jsem já, bojíš?" dobírá si mě.

Dál vrtím hlavou a zírám na jeho nablýskaný bagančata. „Nic nevíš, tak... se starej o sebe," pípnu.

„Co nevím? Jaký to je, když ti to tam někdo narve? Ne, to fakt nevím," chechtá se. „Co je? Chci bejt jen kámoš. Tak mi řekni, jaký to je?" Pro jednou nemá kožený obličej bez emocí, když se na mě tak šklebí. Vlkodlak je pohledný, ale upřímně... velmi, velmi nebezpečný.

Podaří se mi vyvlíknout se, i když si stejně myslím, že mě nejspíš schválně pustil, aby si tu hru na kočku a myš víc užil. Vlkodlak je upír, celý upír, ne jen poloviční jako já a to znamená mrštnost, rychlost a větší síla. Taky krvelačnost, samozřejmě, ale nebojím se, že by si ze mě snad nějaký voják udělal svačinku. Na tohle se nehraje, tady má každý dostatek krevních zásob. Co nejrychleji peláším pryč.

„Mám chuť na chlast, pojď se mnou!" Nedá mu žádnou práci mě doběhnout a stáhnout mě stranou. „Ukážu ti jeden skvělej podnik!"

Protestuju po celou dobu, co mě vláčí mimo Ostrov. Umí létat, což je pro někoho nepochopitelný, ale ano, i já to umím. Jen bohužel ne pokaždé, protože mi lidští upíři to máme spojené s emocemi a řekněme, že teď bych to nedal. Tudíž za ním vlaju a sténám, krčím se a prosím, aby mě nechal jít, zatímco se směje a nese mě dál. „Prosím tě, nech mě jít. Já to nikomu neřeknu," přemlouvám ho proseobně.

„Co nikomu neřekneš?" Povytáhne obočí.

„Nic nikomu neřeknu. Ani jsem tě neviděl. Vůbec tě neznám," dostávám ze sebe.

Pobaveně se pousměje. „Ty si snad myslíš, že se něčeho takovýho bojím? Co se tak klepeš. Kurva, to jseš chlap? Sorry," směje se ještě víc. „Já zapomněl, že ty nejsi. Tak hele, jdeme, naučím tě aspoň pít, když už nic jinýho. A ukážu ti, že nejsou jen klacky."

Vtipálek.

Ahoj, 

jestli ti to nevadí, využijeme tě jako betačtenáře... Máme velký projekt s názvem HOD a Zpověď bezděčný ku*vy je jeho součástí. Pokud by nám od tebe přišla nějaká vazba, pokud tě bude bavit číst, budeme moc rády. 

Tak třeba na začátek obyčejný dotaz... 

Jak se ti zamlouvá běžně neexistující jméno Saniel, které jsme pro účely této postavy vymyslely?

Děkujeme za tvůj čas a přejeme, ať se příběh líbí. 

Chensie a Wish 

Zdroj fotografie: https://www.cba.cz/slunce-symbol-vitality-a-zdravi/